Polepší si ve volbách ODS, bude-li strašit komunismem tak jako v roce 2002 Německem?

Asi nikdo si nedělá iluze, že předčasné volby mohou vést k solidní, ba racionální kampani. Ale realita bude možná ještě duchamornější, než by realista očekával. Jak bude vypadat mobilizace voličů v podmínkách, kdy prezident Zeman hněte k obrazu svému ústavní zvyklosti, voliče i ČSSD? Svým způsobem o tom napovídá reakce na pravici, hlavně v ODS.

ODS potřebuje mobilizovat voliče. Právě jí – daleko více než topce – hrozí pád pod deset procent. Ale pomůže sázka na boj s komunismem, paralely se srpnem 1968 a zápas o Ústav pro studium totalitních režimů? Jsou to témata schopná oslovit širší obec voličů, nebo jen ty, kteří by pro ODS hlasovali tak jako tak?

Odpoví až říjen. Ale už teď může ODS analyzovat minulé kampaně. Třeba z roku 1998. Tehdy vyhlásila "mobilisaci" z pocitu křivdy vůči Václavu Klausovi – a uspěla víc, než se čekalo (27,7 procenta). Letos "mobilisaci" z pocitu křivdy vůči Petru Nečasovi vyhlásit nemůže. Kdyby to udělala, zakopala by se ještě více – jakkoliv bude historie na Nečase pohlížet lépe než současníci v emoci aféry.

Kampaň v roce 2002 strašila Německem. Pamatujete mapy žluté zemičky obklopené černým nepřítelem? Následoval největší volební průšvih ODS (24,5 procenta) a Klausův odchod na Hrad. Pravda, v roce 2010 ODS získala ještě méně (20,2 procenta), ale pocit průšvihu rozmělnil výsledek pravice jako celkuaNečasem v úřadě premiéra. Nyní ODS straší komunismem. Uvidíme, co jí to přinese.

Se znamením totality do vlády

Řekněme rovnou, že připomínat komunismus a hlavně postupy, které vedly k tak snadné rezignaci elit po srpnu 1968, není vůbec od věci. Dále si opravdu potřebujeme udělat jasno o povaze totality i její československé verze, zvláště za Husáka. Ale nepotřebujeme to kvůli volbám.

ČSSD skutečně hrozí, že bude nedávnou historii vykládat jinak. Především z úst Lubomíra Zaorálka se nese představa, že totalita = brutalita. Že totalitní režim je pouze takový, který zanechává tisíce mrtvých, zavírá lidi do lágrů a buduje všemocnou policii. Ale to je jen špička pravdy, která se nám pokouší vsugerovat, že režim, který místo páteří láme "jen" charaktery, který místo o šibenicích rozhoduje "jen" o tom, kdo se dostane na školu či na to a to pracoviště, nebyl totalitní. Ale byl. Byla to totalita, kterou lze těžko nafilmovat, ale kdo ji zažil, ten si na ponížení skrze ni dobře pamatuje. Bude to levice bagatelizovat tím, že právě ti, kteří tehdy ponížení podlehli, mají volnou cestu do establishmentu? (Připomeňme, že vRusnokově vládě bylo 40 procent členů husákovské KSČ.) Spor o výklad totality i následků srpna 1968 je reálné politické téma, ale je třeba kvůli tomu strašit komunismem a paralelami s okupačním režimem? Tak zní důležitá otázka pro volební kampaň.

V ODS se zviditelňují dva přístupy ke stále živým emocím roku 1968. První působí jako poněkud zvláštně "systémový" – snaží se doložit, že všichni komunisti včetně reformních jsou svině a že nejvíc škody napáchali právě Dubčekovi reformisté. Druhý přístup je při vší úctě k dějinám a jejich obětem poněkud hysterický – vidí nástup komunismu v čemkoliv.

V Rubikově kostce zájmů

Ukázku prvního přístupu podává europoslanec Hynek Fajmon v článku 1968: Prezident Novotný a parta idiotů v čele s Dubčekem na blogu iDnes. Fajmon píše, že Dubček byl diletant a v tom má jistě pravdu. Ale když tvrdí, že právě dubčekovci "svou nesmyslnou politikou vyprovokovali sovětské vedení k vojenské akci", a proto jsou "ve skutečnosti spoluviníky celé tristní situace, která u nás v letech 1968–1989 panovala", člověka zarazí. To jako dubčekovci málo zohlednili sovětské zájmy?

Ano, hrají-li rozhodující roli zájmy, pak byla politika dubčekovců nesmyslná, ale Husákova politika smysl měla – on zájmy Moskvy zohlednil. Tak lze chápat Fajmona. Není to nic nového. Někteří Poláci takto hájí generála Jaruzelského (vnímal zájmy Moskvy a pučem zabránil sovětské okupaci). A úplně to ladí se sociálním demokratem Michalem Mašatou na témže blogu (Brežněva kvituje jako dbalého zájmů, Dubčekovi vytýká malost). Má se tím naznačit, že celé to vzepětí svobody roku 1968mělo být od počátku tlumené v zájmu Moskvy?

Člověk se chtě nechtě ptá: Co tito lidé, kteří vidí svět výhradně jako Rubikovu kostku mocenských zájmů, dělali před listopadem 1989? Jaké (čí) zájmy hájili?

Druhý přístup – poněkud hysterický – reprezentuje naděje ODS pro volby Miroslava Němcová. Má slušnou a solidní pověst, tak proč teď tolik přepíná? "Jestliže tady na tomto místě byli mrtví a tanky, tak za dva měsíce můžeme zjistit, že to, že se rozpustila Poslanecká sněmovna, nebylo nejlepším aktem," říká a připomíná 18. říjen 1968, kdy drtivá většina poslanců (jen čtyři byli proti a deset se zdrželo) schválila dohodu o pobytu sovětských vojsk.

Je to pravda – stejně jako to, že drtivá většina (i nekomunistických!) poslanců schválila 16. dubna 1948 zákon o jednotné kandidátce Národní fronty, čímž si pod sebou podřízli větev. Nebo to, že 29. prosince 1989 zvolili Václava Havla prezidentem jednohlasně poslanci komunističtí. Tak se občas ozývá démon stádního souhlasu. Ale máme srovnávat dnešní rizika se schválením sovětské okupace?

Předsedkyně sněmovny na obranu před nastupující hrozbou drží řetězovou hladovku – konkrétně za Marii Charouskovou, jednu z obětí invaze v srpnu 1968. To je jistě dobré, ale chce tím snad naznačit, že levice – když už bagatelizuje totalitu – bagatelizuje i oběti sovětského vpádu? To je přece nesmysl.

Úhrnem se zdá, že ODS sází na demonstrativní boj proti komunismu i tam, kde si jeho přítomnost musí domýšlet. Přinese jí to liberálně konzervativní voliče, na kterých začínala a vždy stavěla? Nebo strašení komunismem dopadne jako strašení Německem před jedenácti lety? Můžete hádat.

LN, 27.8.2013