Prezident. Hlava státu. Vrchní velitel ozbrojených sil, který jmenuje soudce a jemuž Ústava v čl. 62 a 63 svěřuje zásadní pravomoci. Do současné partie zatím nezasahuje. Také přemýšlíte, co by mohl, směl a měl učinit?

Svět je plný různých hlav státu v odlišných právních systémech, s nesrovnatelnými kompetencemi, historií a vlivy na veřejné dění i životy svých občanů. Některé hlavy státu jsou v krizi svému lidu blíž, jiné se před ním ukrývají. Jedni jsou každodenně na televizních obrazovkách, jiní jsou akční na sociálních sítích a další rozlévají polévku bezdomovcům. Bez ohledu na charakter, schopnosti, vzhled, inteligenci či osobní sympatie, jež ve svém lidu jeho představitel vyvolává, je každá hlava země institucí s obrovskou autoritou a její kroky i slova vždycky mají dopad a vliv.

Od svých spoluobčanů občas slýchám, že pravomoci českého prezidenta jsou omezené a navíc nevyjasněné, když se o nich píší diplomové práce a musí je vysvětlovat Ústavní soud. Tak si pojďme vzít k ruce Ústavu a v jejím obecném rámci zkusme vyjmenovat, jak by se prezident mohl zachovat. Konat by mohl trojím způsobem: rozhodnutím v rámci svých pravomocí, hrozbou budoucího rozhodnutí a společenským vlivem.

Předně je v jeho pravomoci odvolat premiéra i celou vládu - třeba proto, že nezvládá současnou situaci, porušuje ústavní slib, neumí komunikovat a každá další šance na slibovaný reparát dopadne nakonec hůř než předchozí pokus. Dále má prezident pravomoc svolat jednání Poslanecké sněmovny, stejně jako má právo ji rozpustit, například proto, že rezignovala na své postavení a úlohy, ztratila důvěru, přestala kontrolovat vládu, předala jí své pravomoci, a porušila tak rovnováhu mocenských sil. Taky může na Hrad povolat všechny šéfy politických stran, premiéra a zástupce hejtmanů a moderovat jejich diskusi tak, aby za zavřenými dveřmi pomohl dosáhnout shody. Jako kdyby dnes nestačila všudypřítomnosti virů, polarizace země, bezvýchodnost situace, pomalé očkování a osobní bankrot třetiny obyvatel. Ústavní krize odůvodněná životy lidí si přece nahlas říká o pokusy o smír ze všech stran.

Na Miloše Zemana zajisté můžete mít rozdílné názory, ale buďte si, milí čtenáři, naprosto jisti, že jeho pozvání k jednání (anebo na kobereček) by neodmítla žádná z povolaných stran. Takovou autoritu dává svému nositeli jen prezidentský úřad. Jeho výsadou je být arbitrem sporů mezi vládou a Sněmovnou. Kdo jiný než on by to měl zkusit?

Ústava přináší ještě jedno důležité konstatování: prezident je představitelem výkonné moci, tedy stejné „zájmové skupiny“, jakou jsou rozhádaní ministři, vláda, premiér a další ústřední státní instituce. Pokud velká část právnické a politické veřejnosti kritizuje narušení rovnováhy moci (dávného triumvirátu zákonodárná, výkonné a soudní), pak by prezident měl hlasitě říct, na které straně stojí. Docela jiné velké politikum je pak odpověď na otázku, proč Miloš Zeman žádnou z možností nevyužil. Nekomunikovat nelze – říká teorie komunikace. Tedy i nulová aktivita Hradu je signálem pro pozorovatele. Nezájem o komunikaci může naznačovat docela jinou hru – třeba že současný vývoj schvaluje, že mu vyhovuje nebo že nechá vládu se definitivně historicky znemožnit. A vůbec – nepatří prezident mezi ústavního činitele, a tedy jednoho z garantů práv svých občanů?

Signály z Hradu

Prezident zastupuje stát navenek, proto by mohl zásadně ovlivnit naše vztahy s okolními zeměmi. Také však může české politiky varovat – například hrozbou svého veta vůči pandemickému zákonu. V tomto ohledu by se mu nikdo nemohl divit – pod praporem boje za lidské životy a v zájmu jejich dobra totiž návrh odebírá Parlamentu letitá ústavní oprávnění a svěřuje je vládě, čímž přechyluje rovnováhu moci ve prospěch exekutivy. Můžete namítnout, že je úkolem zákonodárců, aby s nasazením sil bránili dělbu moci a vlastní teritoria. A pokud složí zbraně a odevzdají je do rukou vlády, nezaslouží si účast na rozhodování a na řízení země. Pak si položme odvěkou otázku – qui bono. A následně můžeme hledat odpovědi, i když – až je budeme mít, bude pozdě.

Shrnuto a podtrženo – prezident má obrovský formální i neformální vliv. Nad rámec Ústavy skoro neomezený, tedy tak velký kus koláče, jaký si ukrojí, a skoro tak velký, o jaký stojí. Mohl by, a nejspíš by v těchto nelehkých dnech i měl, předstoupit – vlastně ne, předstupovat před svůj národ s prohlášením, které by veřejnost uklidnilo a uklidňovalo. Se slovy, jež by ukázala, že řešení vždycky existuje a že by občané této země neměli propadat strachu a beznaději. Naše země má za sebou bohatou historii, v níž nechybí ani války, morové rány, pogromy na skupiny obyvatel, chudoba, hlad či vliv cizích mocností, lži, nespravedlnosti a manipulace. Tím spíš by měl prezident svůj lid uklidňovat, třeba i odkazem na křesťanskou víru, osobní zkoušku, pomoc jiným, odvahu a odhodlanost.

Vrchní velitel ozbrojených sil se přece nesmí zaleknout – války, útoku, slabosti ani koronaviru. Ne náhodou je nejvyšším ocenění to za hrdinství, za chrabrost a za statečnost. Hlava státu je z principu statečná, i když se možná v hloubi duše bojí. Pak je třeba strach překonat a konat. Což každý den činí všichni občané této krásné země.

Psáno pro MF Dnes