Vzpomínám na devadesátá léta, jak v televizních diskusích sympatický klučina s čupřinou na čele tepal zlořády ODS. Předseda Mladých sociálních demokratů nastupoval k oslnivé kariéře. Byl tak mladý, sympatický a odvážný. Indiana Jones české politiky. Ochránce sociálně slabých a chudých, kdo by jej nevolil? I prezident Havel mu fandil. Považoval jej za naději naší politiky. Jako rázný ministr vnitra se prezentoval v maskáčích, na místo atentátu u podniku Planet Holywood na Národní třídě přijel v bermudách. Dokonce mu v době veder slušely i v parlamentu. Sympaťák ministr. Něco jako divizní komisař Borowitz v podání Paula Belmonda. Bulváry se předháněly v ukazování jeho šťastné rodinky a pohledné manželky. Úvahy o jeho budoucí kariéře nebraly konce. Bude prezidentem? Nebo naším evropským komisařem v Bruselu?

Dnes se jeho jméno vyslovuje v Lidovém domě s obavou. Není divu, když v krčmách podsvětí se šeptá o číslech jeho kont v zahraničí, na kterých mají bobnat peníze, jejichž špínu nesmyje ani několikeré praní přes akcie.

Stanislav Gross, dnes již dokonce JUDr. Stanislav Gross (na štěstí ne Univerzity Karlovy) nebude první muž, jehož kariéru a jednou i svobodu ukončí žena. Zvláště je-li hloupá a touží po bohatství. Z málokteré „celebrity“ kape hloupost tak okatě, jako z každého rozhovoru se Šárkou Grossovou. Čert vezmi Stáňu a jeho Šárku. Jejich plebejství a prapůvod z domu lehké pověsti a lokomotivy nezmizí ani v mezinárodních letoviscích. Neudělají větší ostudu než jim podobní. Horší ale je skutečnost, kterou si málokdo uvědomuje. Jak vydíratelný může být bývalý klíčový poslanec, předseda poslaneckého klubu, ministr vnitra a předseda vlády. Co všechno musí znát a co se od něj může chtít za informace oproti slibu, že jeho konta nebudou prozrazena. Stanislav Gross nezná jazyky, nemůže sám provádět své transakce, musí mít řadu pomocníků, ne jen své spojence z posledního prodeje akcií. Jaká hra na nervy musí být jeho „úspěšné obchodování s akciemi“, nám potvrzuje jeho bývalá obchodní partnerka Libuše Barková, která v MF 19. dubna řekla: „Snažila jsem se zjistit, proč po něm šli tak vehementně. Má za sebou takové obchody, že se tomu nedivím. Spíš se divím tomu, že ještě žije. Pokud má svědomí, musí to být pro něj peklo. A pokud ho nemá, stejně se musí bát.“

Zajímavé svědectví od někoho, kdo toho ví o Grossovi hodně. Asi víc, než šéf protikorupční policie Jiří Novák, který se zájmu novinářů o Grosse diví. Co na něm pořád máte, nechal se slyšet. No jo, co na tom Grossovi, který vesele nakupuje milionové nemovitosti v Česku i na Floridě, vlastně máte? Koupil a prodal. To je všechno. Proč by měl být každý obchodník s akciemi stíhán?

Je-li Stanislav Gross dnes hoden obdivu, pak leda pro své nervy. Policie se obávat nemusí. Tam má své kontakty, ta nevyužije svých informací a Grosse nepotopí. Promluví však někdo jiný? Jedno je jisté. Život Stanislav Grosse se pomalu mění v život psance. Ostrakizaci vlastní stranou jistě vydrží, vždyť v ní byl jen kvůli politické kariéře a tu dělal zase jen pro peníze – ty nyní má, takže nyní stačí jen vydržet to stálé „ostouzení“ v mediích.

O své pomoci privatizaci do českých rukou nedávno mluvil sám Stanislav Gross v jednom televizním šotu. Pokládá si to za zásluhu. Nežili bychom v Česku, kdyby se takové privatizaci do českých ručiček pomáhalo zadarmo. Vzpomeňme jen jeho legrační kauzu Vik – Rod – Simkanič, kvůli které musel odejít z politiky. Nechtěl bych Grossovy miliony. Rád totiž dobře spím. A mít sny o pekle, jak naznačuje paní Barková? Nebýt Grosse, musel by se jím stát někdo jiný, jako symbol 90. let, jako symbol vzestupu mladého arivisty, který na rozhraní totality a návratu svobody vycítil příležitost, jak získat vše – moc, majetek a slávu. Kolik by si vydělal na dráze? Jedinou výhodou by mu byla permanentka pro celou rodinu a to by Šárce jistě nestačilo. Kdyby Gross byl jen o pár let starší, začal by určitě svou kariéru jako kádrová rezerva ÚV SSM. Šárka by mohla nakupovat ve vládní prodejně a mít bony do Tuzexu.

Dnes již málokdo ví o druhé největší francouzské aféře po Dreyfusovi. O aféře, která ve dvacátých letech minulého století vstoupila do dějin Francie jako aféra Krásného Alexandra Staviského. Má v mnohém shodné rysy s kariérou Grosse. Až na to, že Stavisky byl neobyčejně chytrý, či spíše mazaný. Ale i on dojel na své spolupracovníky. A nepomohly ani peníze. Ten, kdo se pohybuje ve světě zločinu, ať na straně práva jako policista nebo jako pachatel, ví, že nejslabším článkem trestné činnosti jsou spolupachatelé a pomocníci. Trvale úspěšný může být jen pachatel typu osamělého vlka, má-li štěstí a výdrž.

O Grosse nemám obavu. Šárka je dostatečnou zárukou, že nedojede daleko. Horší je nebezpečí, kam až dojedou některé trestní orgány. Jejich znejistění, provázanost s politikou, korupce v nich bující a unikající informace – to vše již zničilo zakládané pilíře právního státu. Nebyly pevné nikdy, jejich stavbu provázela řada nedostatků, vady materiálu, nedostatečná kvalita a neodbornost jejich stavitelů. Časy právních katedrál první republiky a Rakouska-Uherska jsou dávno pryč. Je-li dnes něco indikátorem schopností a možností české policie – je to Gross. Jeho stíhání bude první vlaštovkou signalizující návrat k víře, že policie chrání bezpečí a majetek občanů. A co více. Bude to první krok k návratu ze světa absurdity. Ještě za jeho ministrování na vnitru byly v úřadovnách policie vyvěšeny plakáty s obrazem vězeňské cely s dvěma vězni. Byl u toho nápis: „Poznáš, kdo bral a kdo dával? Dozvíš-li se o korupci, volej…. „ Jediný, kdo nezavolal, byl sám ministr vnitra. Díky ministru Grossovi to bylo stejně absurdní jako obrazy Felixe Edmundoviče Dzeržinského s nápisem „čisté ruce, chladný rozum a horoucí srdce“v úřadovnách komunistické policie. Ale byl by návrat Grosse na vnitro tak absurdní, kdyby si opět vítězná ČSSD vzpomněla na svoji ikonu? Grosse již existenčně zajištěného a nepotřebujícího se dále nechat korumpovat. Vždyť již vykonává funkci asistenta ředitele Ústavu pro zkoumání negativních jevů ve společnosti. Něco takového už dějiny poznaly. Málokdo zná muže, který první v dějinách kriminalistiky úspěšně naplnil přísloví „udělat kozla zahradníkem“.

Eugène François Vidocq (23. července 1775 – 11. května 1857) byl původně francouzský zločinec, později policista a tajný agent, který se stal zakladatelem a velitelem Sûreté (1812–1827), první moderní policejní organizace ve Francii. V roce 1833 založil první soukromou detektivní agenturu v Evropě. Je považován za spoluzakladatele mnoha oborů moderní kriminalistiky.

Gross přece zná své Pappenheimské. Šel by najisto. Naopak jej zase zná Krejčíř, měli spolu něco mít s nějakou směnkou. A další a další. Jak to řekla paní Barková? Že se diví, že je ještě Gross na světě? Že musí žít ve strachu? Bude-li Gross znovu ministrem vnitra, budou žít ve strachu zločinci. Gross je bude pronásledovat jako Vidocq zločince francouzské. Po celém světě. Jako Gerard Depardieu, který Vidocqa hrál ve filmu „Fantom Paříže“, když pronásledoval zrůdu se skleněnou maskou. Kolik takových Fantomasů se pohybuje v tunelech našeho podsvětí? Každý jiný ministr vnitra si s nimi neporadí. Tím spíše ne policejní prezident. Gross s nimi zatočí. Jemu se nezapřou. To by měly pochopit i pravicové strany, ať vláda levice, či vláda pravice. A proto Grosse zpět do poslanecké a ministerské lavice!