Dnešní politická a vládní reprezentace se formovala v sedmdesátých a osmdesátých letech v dobách tuhé normalizace. Normalizační ideologie připouštěla socialisticko-prosovětské technokraty. Nevěšelo se, ale ideologické rituály (brigády socialistické práce, Svaz československo-sovětského přátelství, povinná ideologicko-branná školení, automatické členství v revolučním odborovém hnutí při nástupu do zaměstnání, milice, večerní školy marxismu-leninismu atd. apod.) představovaly vedle členství v KSČ a ve stranách takzvané Národní fronty, které KSČ řídila, “filosofii“ a “morálku“ tehdejší společnosti. Míra osobní spoluúčasti, aktivity na těchto rituálech a ztotožnění se s nimi, ať již uvědomělé či předstírané nebo formální, byly včetně kádrového původu nutným předpokladem pro osobní a profesní uplatnění.

Ať chceme či nechceme, většinu dnešních politických, vládních a podnikatelských představitelů stejně jako drtivou většinu společnosti poznamenala normalizace. Řada dnešních představitelů i při nejlepší vůli není dosud schopna překročit osobní meze a pochopit, že sebekritická distance od této doby by měla odrážet reflexi jejich normalizační minulosti, míru jejich spoluúčasti na ní. Připouštím ovšem, že čím více se člověk zapojoval do struktur tehdejší takzvané poslušné šedé zóny, tím méně je nyní schopen připustit normalizační deformaci. O to více se ji snaží omluvit, či se z ní vylhat.

Nepřekvapují proto příliš postoje dnešních špiček a takzvaných elit poté, co měl člověk možnost seznámit se s jejich životními a profesními životopisy. Míra osobnostního zpustošení, tak jak ho například prezentují v poslední přechodné vládě bývalí režimní technokrati, je nebývalá a hodně vypovídá o stavu demokracie v České republice.

Mnozí z nich nechápou, co špatného bylo na naší a (jejich) normalizační minulosti. Jedním dechem a bez mrknutí oka nás ujistili, jakou ctí a odpovědností je pro ně účast (dosti potupná jak pro demokracii, tak pro ně samotné) v této přechodné vládě.

Svobodná volba nebo jedny ctižádostivé (do jisté míry přirozené) pudy vystřídaly druhé, stejně ochotné a sebestředné? Přitom právě odpovědnost za jeden z mnoha kolapsů současné politické reprezentace se nestydatě přehrála na poslušné hlavy úspěšných absolventů normalizace. Třicetikorunové půtky o moc tak mohly nerušeně pokračovat a radikalizovat nezanedbatelnou část společnosti, která se domnívá, že Česká republika je pupkem světa.

Řeknete si, maximalistický pohled, ano. Téměř dvacet let po listopadu 1989 jsme ale svědky vývoje, kdy na pozadí těchto politických hrátek se instituty demokracie vztahují proti geopolitickým strukturám, z nichž demokracie vyšla a kde se utvářely. V této souvislosti by bylo by ovšem naivní myslet si, že americko-ruská ruleta spolupráce nesleduje také zájmové cíle reálpolitiky rozšiřování sfér vlivu na jedné i druhé straně.

Konečně podobný proces probíhá neustále i uvnitř Evropské unie s tím, že její bezpečnost a potažmo demokracii smluvně hájí USA. Rusko a jeho nynější cesta k demokracii stojí a padá s postimperiálními ambicemi bývalého Sovětského svazu včetně latentního nebezpečí jeho recidiv, které s demokracií nemají nic společného.

Pokračující hrátky naší politické reprezentace s amorálním přízrakem normalizačního dědictví sloužit za každého režimu, jen když to nese, bohužel, ruským ambicím nahrávají. Obskurními způsoby je levicoví, ale i pravicoví politici navíc ještě podporují. Prosím, i to je jedna z voleb demokracie. Podle mě ta horší, vedoucí k jejímu konci nebo k ruské řízené formě.

Proalianční a prounijní směřování České republiky má v programu každá významnější politická strana kromě KSČM. V každodenní praxi se ale politici nejednou do omrzení odvolávají na mínění občanů, když ve světě přituhne a čeká se od ČR, jak je schopna plnit své smluvní závazky. I proto je dvacet let po listopadu 1989 otázka směřování ČR stále naléhavě aktuální. A drahný čas ještě bude.