Během komunistické éry jsem měl jeden velký sen. Aby Československo obnovilo diplomatické styky s Izraelem přerušené na příkaz Kremlu v červnu 1967 v souvislosti s třetí arabsko-izraelskou válkou.

Neexistence zastupitelského úřadu měla pro přátele židovského státu v republice jednu nevýhodu: chyběla jim informační tiskovina, kterou ambasády obvykle vydávají (dnes vesměs v elektronické podobě).

Nejinak tomu bylo v případě vyslanectví Izraele. To sídlilo v 60. letech v pražské Voršilské ulici a rozesílalo zájemcům bulletin Zpravodajská služba Israele. S tím byl po přerušení vztahů konec.

Nesl jsem vzniklou skutečnost (neexistenci diplomatických vztahů) velice těžce, protože šlo z hlediska zdravého rozumu o nenormální, iracionální situaci. Protože v té době komunistický režim, náš i sovětský, nesouhlasil s politikou celé řady jiných zemí, ale diplomatické styky s nimi nepřerušil. Nenávist vůči Izraeli byla tehdy ze strany komunistického bloku v čele s Moskvou (s čestnou výjimkou Rumunska) bezmezná.

Nekompromisní politika Ronalda Reagana vůči SSSR napomohla jistému uvolnění, které se projevilo v Gorbačovově politice známé jako perestrojka a glasnosť. Mluvíme o druhé polovině 80. let minulého století.

Průvodním jevem glasnosti byla méně sešněrovaná mediální atmosféra, která se projevila i v ČSSR. Například v tom, že komunistické Rudé právo (RP) pořádalo čas od času takzvané tiskové konference na dálku (TKD), v nichž roli tázajících zaujali občané. Když byl v roce 1986 dotazovanou osobou ministr zahraničí Bohuslav Chňoupek, zaslal jsem redakci čtyři dotazy týkající se arabsko-izraelského konfliktu a čs.-izraelských vztahů. Organizátoři TKD si vybrali otázku, v níž jsem se zajímal o obnovení styků mezi ČSSR a Izraelem, kterou navíc k nepoznání upravili. Upřímně řečeno, nešlo mi ani tak o to, jak ministr odpoví (nedělal jsem si iluze a nakonec to dopadlo podle očekávání: ze strany Chňoupka šlo o propagandistické fráze), ale za důležitější jsem považoval, aby byla tímto způsobem znovu připomenuta abnormalita v podobě neexistujících diplomatických styků mezi oběma zeměmi. (Viz obr. 1.)

O neceleho půl roku později se konala podobná TKD, tentokrát se zpravodaji a redaktory sovětského deníku Pravda a jejich kolegy z RP. Pořadatelům jsem zaslal dvě otázky, ti si vybrali pouze jednu a přetiskli ji bez jediné úpravy – odpověď se ovšem nesla ve starém duchu. (Viz obr. 2.)

Bylo zřejmé, že radikální změnu postoje Prahy může přinést cosi neméně radikálního. Tedy sametová revoluce. Nebudu zastírat: zvonil jsem klíči také proto, aby Československo normalizovalo vztahy s Izraelem.

Už 11. prosince 1989, krátce po ustavení první nekomunistické vlády po 17/11, jsem poslal novému ministru zahraničí Jiřímu Dienstbierovi dopis, v němž jsem ho mimo jiné požádal, aby onen chybný krok, přerušení diplomatických vztahů s Izraelem v roce 1967, „byl v brzké době napraven a aby Československo nabídlo Izraeli obnovení plných diplomatických styků bez jakýchkoli předběžných podmínek“. Považoval jsem to za svoji povinnost.

Korespondence s Černínským palácem měla v příštích měsících své pokračování, nicméně to podstatné příšlo už 9. února 1990. Ministr zahraničí Jiří Dienstbier a jeho izraelský kolega ve vládě Jicchaka Šamira Moše Arens podepsali v Praze protokol o plném obnovení diplomatických styků.

Jednoho z milníků, o kterém jsem celý život snil, bylo dosaženo.

Pak už byla přede mnou drobná každodenní práce ve prospěch Izraele – tentokrát ve zcela svobodných poměrech. Ať už zpočátku v rámci Československé společnosti přátel Izraele, tak později na blogu nebo jako spoluopracovník zpravodajského serveru Eretz.cz.

Vrcholu v záležitosti vztahů s Izraelem jsem dosáhl v červenci 2012, kdy jsem byl poctěn pozváním k návštěvě izraelské ambasády, kde mě přijal tehdejší velvyslanec Yaakov Levy. (Obr. 3)

Naše generace měla to obrovské štěstí, že zažila pád komunismu, berlínské zdi, železné opony. Já jsem měl navíc to štěstí, že jsem zažil obnovení diplomatických styků z Izraelem. Když byly přerušeny, bylo mi bez pár dnů jedenáct let. V roce jejich obnovení jsem oslavil čtyřiatřicáté narozeniny.

Co k tomu dodat? Snad jen, obě čísla odečíst a smutně konstatovat: třiadvacet zbytečně promarněných let, pokud jde o nefungování izraelského zastupitelského úřadu v Československu. Jaký to mělo všechno smysl?

Kdyby naši komunisté měli alespoň tolik odvahy, jako ve své době Ceaușescu v Rumunsku, pětadvacet let od obnovení styků s Izraelem bychom dnes slavit nemuseli. Něco takového ale po nich chtít – to by vskutku spíše prošel velbloud uchem jehly...

*************

Nahoře obr. 1 - Rudé právo, 15. 11. 1986, dole obr. 2 - RP 2. 4. 1987 (screenshoty z digitálního archivu Ústavu pro jazyk český AV ČR)

Autor blogu (vlevo) s velvyslancem Yaakovem Levym