Hoc volo, sic iubeo, sit pro ratione voluntas (to chci, tak nařizuji, místo důvodů nechť platí má vůle - Decimus Iunius Iuvenalis, Satiry)

Kdyby někomu výrok římského satirika cosi či kohosi připomínal, prohlašuji, že jde podobu nečistě náhodnou, avšak vše po pořádku. Potloukal jsem se posledních pět týdnů lesy a horami Nové Anglie (kdyby si někdo nedovedl s tím názvem nic počít: je tak zvána krajina na severovýchodě Spojených států amerických), užíval si s ničím nesrovnatelné krásy amerického podzimu, nasával atmosféru onoho nám kulturně tak blízkého a přece odlišného kontinentu, hodiv veškerou starost o věci politické za hlavu. Noviny jsem nečetl, na televizi se nedíval – ostatně nebylo kde - kdyby v Syrii v ru ránu vypukl mír a láska bratrská nebo byl v zemích českých vyhlášen sultanát, ani bych se o tom nedozvěděl. Avšak nenastalo nic z toho, události se během mé nepřítomnosti odvíjely stejně mdle a vcelku předvídatelně, jako bych na ně osobně dohlížel. .

Až na… utrousil jsem něco o sultanátu v zemích českých, že ano. Tak daleko to zatím sice není, ale kdo pozorně naslouchá tepu doby, může zachytit signál čehosi znepokojivého. Nestává se totiž běžně v demokratických zemích, aby se do politické soutěže přihlásila partaj, nemající jiného programu než obdivuplný tanec kolem svého pána a velitele; děje-li se tak přece, jest třeba se míti na pozoru. Znamená to, že určitá část společnosti, majíc už po krk svých volených zástupců s jejich nekonečným handrkováním, o zlodějnách nemluvě, a konec konců i celé slavné demokracie, by uvítala vládu nějaké, jak se tak říká, pevné ruky. Pevná ruka se s nikým moc nemaže, ústava neústava, zákon nezákon, toho vyhodí, toho zavře, sama své milce do úřadů a hodností dosadí, o tom, co by drahé vlasti k prospěchu bylo, dlouho nediskutuje, nýbrž mocnou pěstí do stolu bouchne – bude se dít, co chci já, nebo si mě nepřejte, holoto! Římský satirik nechá zdravit.

Musí to být dost nahnuté v zemi, kde se rozmáhají takové nálady. A nevoní to ničím dobrým. Mužové mocných pěstí, pravda, vyřeší než bys řekl švec, co se dle ústav a zákonů vleče celé roky s vyhlídkou přinejlepším na nějaký nemastný kompromis; nicméně zkušenosti jsou varující. Je v dějinách posledního staletí jen málo příkladů, kdy to vláda pevné ruky nepřivedla k průšvihu katastrofálních rozměrů. Zvláště pak pevné ruky levicového zaměření; vedle toho, jakou spoušť a hromady mrtvol po sobě dokázal zanechat socialismus Stalinův, Maocetungův a konec konců i nacionální socialismus Hitlerův, se nějaký Franco či Pinochet ještě vyjímá co učiněné holoubě. Takové náznaky se po slavné prezidentské volbě začínaly rýsovat; i odjížděl jsem na své americké toulky s jistým nepokojem v hrudi, neboť třebaže občan jiného státu, cit pro zemi zrodu mi z duše dosud nevyprchal.

Naštěstí bylo po návratu všechno jinak. Strana páně prezidentových příslužníků – abych už jednou přestal chodit kolem horké kaše - jíž byl prorokován razantní vstup na politické jeviště a své židle v parlamentu jako by už měla propachtované, se hádkami o místo vrchního lokaje vladařova ztrapnila do té míry, že místo vstupu do síní parlamentních s girlandami a voláním slávy ji spíš čeká osud partaje na jedno použití, jakých je česká polistopadová politika plná. Inu ano. Nepopírám, že samoděržaví může mít své kouzlo; ale jen dokud vládce obklopuje zář nepochybného úspěchu. Povadne-li, začnou se dotud věrní lokajové odpoutávat, sami si hledat své cestičky k prospěchu, neboť netřeba si činit iluzí o lokajském idealismu. Něco takového se přihodilo; i nemýlím-li se příliš, pětiprocentní laťku prezidentská strana spíš podběhne než přeskočí, a ještě jí zůstane nad hlavou na dlaň místa. Stane-li se tak, bude to první vážnější prohra Miloše Zemana. Obklopil se, či spíš nechal se obklopit figurami nevalného charakteru, šplhounky a pochlebníčky s náramnou touhou po moci a vlivných stycích, jaké skýtá blízkost vladařova, a i ti se mu nakonec servali. Měl to tušit. A snad i tušil, ale nezasáhl, rozdováděné lokajíky nezkrotil. To mu budoucnost neodpustí. Bůhví, kde bude do roka a do dne partaj zaštiťující se jeho jménem; nezdá se, že by se mohla stát trvalejší ozdobou české politiky. Bůhví, kde bude sám pan prezident Zeman; zpravidla i méně kontroverzní hlavy státu požívají na konci svého mandátu zlomku popularity, jíž se těšily na počátku. Snad se poučí a bude napříště pozornější ve výběru svých milců. Snad bude opatrnější se svými podařenými šprýmy, nezjednávajícími jím vedenému státu právě nejlepší pověst za hraničními horami. Nebo také nebude. Uvidíme. Jen jedno je jisté: čím větší díl moci soustředěný v jedněch rukou, tím větší zodpovědnost, čím větší zodpovědnout, tím větší nebezpečí fiaska; a kariéra jednou nalomená se už obtížně narovnává, politická obzvláště.

Snad by tedy, počkejme si, mohl být od SČS (Strany Českého Samoděržaví) pro tentokrát pokoj. Důvod k úlevnému vydechnutí to ale není. Stalo se pouze, že se jedna partaj dostala nevhodným výběrem svých zástupců do úzkých; jest ostatně otázkou, měla-li vůbec jiný výběr než mezi ctižádostivými pochlebníčky. Potenciál vyznavačů pádné pěsti nebo alespoň těch, jimž by pádná pěst nevadila, však zůstal nedotčen. Činí mezi lidem českým, odhaduji, něco nad pět procent, což je sice pro samozvanecký převrat málo, ale má-li jít všechno dál jako doposud, od aféry k aféře, od ostudy k ostudě, od selhání k selhání, bude-li se mizerná reputace politiků a vůbec vše, co si v tuzemsku vysloužilo titul blbé nálady, i nadále prohlubovat… mohou se jednoho krásného dne stát vzývatelé pádných pěstí rozhodující sílou. Bůh pak ochraniž zemi českou, protože schopnosti lidské ji neochrání.

Hannover, 21. října 2013