Plzeňská choť se stala terčem mých otázek poté, co jsem četl komentář Jana Lipovského k „vrbětickému“, dlouze očekávanému vystoupení prezidenta republiky.

Proč choť? Zemana po projevu zpovídala taky žena: redaktorka Terezie Tománková. Co si o debatě a projevu z nedělního dopoledne (25. 4. 2021) myslí, jsem se proto ptal ženy. Řekla:

„Lipovský je tendenční. Typicky táhne basu s vlastní redakcí, což hodnotím kladně, ale lidé té redakce (mj. Seznam.cz) zase populisticky táhnou basu s hlavním proudem názorů.“

Fencl: „Chm. Existuje ale vůbec nějaký střední názorový proud?“

„Sám to víš. Navíc jsou rozumbradové, co již napřed takřka přesně ví, co by se hodilo, opakuji, co by se „do krámu hodilo“, aby Milouš řek´.“

„Milouš? Ženo má. Kroť se. Tak se jmenoval soudruh Jakeš.“

„Přeřeknutí. Pomrknutí. Nebo vtip. - Ale uznáš, Ivoši, že prezident, který řekne, co se hodí a co se očekává, je jen robot a figurkou; panáčkem i nulou. Hm. Chtěl bys na Hradě někoho takového?“

Mlčel jsem. Po „roce“ povídám: „Na mně nezáleží. Ale jsou průzkumy. Lidi by možná za ty dva roky, co ještě bude MILOŠ na Hradě, zvolili Marka Ebena, četl jsem o tom.“

„Jistě. Taky ty průzkumy znám,“ odvětila má plzeňská manželka. „I Svěrák by měl šanci. Ani jeden, ani druhý do toho nejspíš nepůjdou. Patrně to nemají zapotřebí, i když nikdy neříkej nikdy. Ale k věci. Miloš tvrdil, že si projev připravoval zhruba týden.

Do značné míry tomu věřím. A taky věřím, že si skutečně opatřoval informace a podklady a za druhé věřím i tomu, že chtěl projev sestrojit co nejkratší.“

„Sestrojit?“

„Ano. Jako Galileo. U lidí, kteří jsou prvořadě mozek (Zemanův případ), užívám pro psaní projevu vždycky radši slovo sestrojil.“

„Dobře. Uznávám, že úderný a strohý projev (bylo to čtrnáct minut sexu) je nakonec lepší, než rozplizlý, dlouhý, nepřipravovaný, improvizovaný projev. Nebo sex. Ale myslím, že jsi chtěla pokračovat.“

Přikývla. „Tak si představ. Týden makáš na tom svém projevu. Vychytáváš už jenom poslední mouchy a chvála bohu máš ještě pořád schopnost si vše v hlavě uspořádat, nezapomínat ani v poměrně vysokém věku na nic a jednoduše řeč hutně vypálit, takřka anebo úplně bez „ehm“ a (jinými slovy) autistně nebo přímo autisticky, neprůstřelně a logicky, byť trochu demagogicky (to uznávám), protože láska k Rusi a ke Slovanstvu je u Zemana (tak jako u Klause, byť ten má německé příjmení) nevykořenitelná. Tak. A ten projev se ti tedy povede - i zhustit – a je odvysílán; okamžitě následuje televizní rozhovor na Primě a ty - po onom týdnu seznamování se s problematikou – už nejspíš víš, jaké nebezpečné otázky teď mohou přijít.

Ale ony nepřijdou. Místo toho se zdá, že redaktorka projev zcela nevstřebala a pojede, nejméně z padesáti procent, podle svých předem připravených konceptů z papírů na stole. Co horšího, novinářka se dokonce maličko opakuje, ač i ona musí vědět, že čas nečeká, je striktně vymezen formátem televize a jde o jedinečné chvíle pouhých několika desítek minut. Tak to je. Ale místo aby se zpovědnice ptala třeba na jadernou elektrárnu anebo vakcínu Sputnik, což jsou dvě z věcí, které Vrbotice buď ohrozily, nebo takřka vyřadily ze hry, ptá se na to, co bylo řečeno v projevu. Jinými slovy: možná nedokáže moc improvizovat a Zeman za to možná může i být rád. Ona... Není mu rovnocennou partnerkou.

Nebo třeba i je, ale prezident ten pocit nemá; i sní, aniž to víme, o inteligentním zpovědníkovi-chlapovi, který by měl skutečnou šanci jej odstřelit, ba zničit, zaskočit, odbourat. Bohužel, v celé zemi asi nikdo takový není.

Je-li, stojí příliš na Zemanově straně. A nestojí-li? Nebyl do souboje se Zemanem připuštěn. Bohužel ne. Do téhle první debaty nikoli. Ale sedí tu krásná žena, není samo sebou hloupá, je to schopná redaktorka. A přece přijde otázka na Sputnik teprve minutu, dvě před koncem. Na jiné otázky, které Zeman v skrytu zná a sám by si je položil, pak nedojde vůbec. A jistě, jistě; to je zpovědníkovo právo. To zpovědník se ptá a ptá se jenom na to, na co se ptát chce. Dobrá. Ale v takovéto situaci a pouhých minutách, které se nebudou nikdy opakovat, budí „nadbytečné“ otázky zlobu Mozku. A všiml sis, Ivo, že Zeman poté, co pohlédl na hodinky, aspoň jednu takovou otázku redaktorce vnutil sám? Předem přitom slíbil, že si sám odpoví stručně. Dvěma větami.

Na jiné dotazy nicméně nedošlo, nebo nebylo dost času na odpovědi (a to je Zeman i na vozíku celkem hbitý), takže... Co z causy vyplývá, Watsone?“

„Že ji stejně neměl urážet. Dokonce psali, že se ona možná teď bude léčit na posttraumatický syndrom.“

(Smích.) „Novinář je ale od toho. Od toho, aby do sebe nechal bušit. Má být i schopný rány vracet, asi jako boxer v ringu. Jako zuřící býk: a je úplně jedno, že jde zrovna o ženu. Terezie Tománková, jak jsem viděla, dělala, co mohla, to uznávám, ale metador, ten ji válcoval. Co, propána, čekali, když ji tam poslali? Možná právě to.

Čekali, že se prezident nakonec neovládne a bude ještě horší. Vulgární. Na to je ale chytrý a ovládat se umí. Má vizi a redaktorku jen opakovaně upozorňoval, že už to či ono řekl, přičemž byl jízlivý, to ano. Nakonec - a jen tak bokem - naznačil, že se mu Terezie Tománková líbí. Sprosťárna z největších? Možná. Mohlo to nicméně být upřímné, ale uznávám, že to bylo určitě současně i podle vypočítavé. Chtěl aspoň nepatrně smýt dojem, že má redaktorku za dámu, která mu intelektuálně nestačí.“

„Počkej,“ přerušil jsem choť. „Odbíháme. Podstatou projevu bylo, že prezident na padesát procent věří tomu, že jde pouze o hru zpravodajských služeb, s kterou se začalo z důvodů, které si běžný občan možná ani nechce představit. Před kterými raději strká hlavu do písku. A které si nějak představuje, ale dost možná pěkně zkresleně. Jako Vatikán. Zeman jistě nezmiňoval náhodou „lež“ CIA o zbraních (atomových) na území jednoho státu, který pak Amerika rázně napadla. A prezident podle všeho toužil, aby si jeho posluchači začali představovat, že i NAŠE tajná služba „lhala“ na něčí zakázku a se záměrem vyvolat válku s Putinem.“

„Ale to ne!“ A teď zase chvíli mlčela má paní. Nakonec řekla: „Víš. Odsud z Plzně a jako dva lidé mimo politiku to nerozlousknem´. Zemanovi ale Putin nesporně imponuje. A není sám. Prameny toho, proč k němu někteří vzhlížejí, se přitom asi mnoho neliší od pramenů toho, proč vzhlíželi někteří k Rasputinovi a proč k Putinovi vzhlíží třeba Gérard Depardieu, anebo konkrétně zde v Plzni spisovatel, skladatel a filosof JUDr. Karel Pexidr. Všichni tihle fascinovaní jsou zajatci Putinova charismatu, a to je tím paradoxnější, že se právě o Putinovi říká, že je - BEZ - charismatu. Je jim ale sympatický a to, že má obrovskou moc, vnímají často pozitivně. Je jim dokonce jedno (neuvědomují si to), že Putin může bez problémů nechat vraždit lidi.

Druhou věcí je pak Rusko samo. Zeman i Klaus jsou už staří a pamatují ještě Sovětský svaz. Tomu náleželo Bělorusko, Ukrajina... O Krymu se ani nemá smysl bavit. Nyní je Ukrajina samostatná a Bělorusko taky, Rusko se tím zmenšilo a Zeman to podvědomě vnímá. Otázka vstupu Ukrajiny do NATO není dnešní den přímo na stole, ale je tu. Zeman i Klaus (který ještě má šanci být prezident) mají více či méně podvědomě za to, že Ukrajina by do Severoatlantického paktu vstupovat neměla... a že jde o „zpola ruský kraj“. Nebo rozhodně nárazníkové území, předpolí Putinovy říše. Jestliže tudíž od nás kdokoli možná chtěl dodávat vrbětické zbraně právě na Ukrajinu, nepovažuje to prezident pravděpodobně za úplně férové.

Zrovna tak mu nepřipadá fér, že má být Rusko vyřazeno z tendru na dostavbu Dukovan. Koneckonců by tendr Rusko vyhrálo, protože jen ono má dnes vypracovaný projekt plně kompatibilní s elektrárnou, přičemž Miloš Zeman ví, nakolik hrozí, že k dostavbě UŽ NIKDY nedojde a budeme elektřinu nakupovat v zahraničí. Cui bono?

Tak či onak se to v rozhovoru po jeho projevu neřešilo, pod stůl spadly i další otázky a český prezident je, jaký je. Jistě ho lze nazvat buranem, ale u mě je stejně nepřístojné a hnusné být korektní diplomat. Být tím, kdo plyne s proudem a říká, co chtějí slyšet. Těžko říct, zda by to posléze říkal také Marek Eben (každá moc korumpuje), ale například Václav Klaus, stane-li se ještě prezidentem, se tak chovat nebude. To vím jistě.“