Volala mi tetička z Kanady. Má pět synů a patnáct vnoučat. Než mi o své rodině sdělí přes oceán všechny novinky, vezme si to hodně času. Jen tak tak, že jsem nezmeškal projev prezidenta.

V časech krizí, mimořádných situací, nouzových stavů a stanných práv bývají projevy hlavy státu k národu něčím, co představuje vrchol vztahu mezi nejvyšším ústavním představitelem a lidem, který je v ohrožení. Týká se demokratických režimů a mělo by to platit i o České republice. Prezident by měl být povznesen nad vše, co není hodné hradního majestátu. Z jeho slov by neměla čišet nenávist vůči komukoliv z těch „dole“, byť by se ten či onen jednotlivec vyjádřil nevhodně (a pak se za to omluvil). Obdobně nevhodné (spontánně vyslovené) vyjádření se totiž nevyhýbá ani politikům, které prezident hájí a chválí. Chybující jsme všichni. Já, Hrušínský i Babiš.

Možná měl prezident dobrý úmysl. Bohužel nedokázal překročit svůj stín. Útoky na jednoho principála, opozici a novináře onen dobrý úmysl znehodnotil. Jeho rada, aby „herci, z nichž někteří si stěžovali, že nemají kšefty, by udělali lépe, kdyby například navštívili domovy důchodců a přinesli tam trochu radosti“ má v principu podobnou hodnotu, jako kdyby vyzýval, aby lidé na veřejnosti nenosili roušky. Jedno i druhé je proti smyslu vládního nařízení, které pan prezident jistě podporuje. Paradox.

Miloš Zeman poděkoval Čínské lidové republice (chápu, nemohl jinak), tedy zemi, která nám nyní prodá to, co zoufale potřebujeme, ovšem neměli bychom ztratit ze zřetele, že i my jsme Číňanům vyšli vstříc: na začátku března jsme zaslali zdravotní a humanitární pomoc. Nehledě k tomu, že ČLR je svým způsobem v roli „žháře pomáhajícího hasit požár“, abych citoval jednoho diskutujícího na internetu. Kromě toho, vzpomeňme na lékaře Li Wen Lianga z Wu-chanu: varoval, přičemž odpovědí čínského režimu byla policejní šikana.

Věci nejsou tak černobílé, jak by se z projevu Miloše Zemana mohly jevit. Ďábel je skryt v detailu: oblíbené ČLR se děkuje, neoblíbená Ukrajina se v souvislosti se službou letadla Ruslan samozřejmě nezmíní.

V jedné věci má prezident jistě pravdu: když varuje před strachem. „Už minule jsem říkal, že strach nás oslabuje, a chtěl bych vás proto vyzvat k odvaze.“ Shodou okolností jsem několik minut před Milošem Zemanem něco podobného slyšel. Říkala to v telefonu tetička Georgina: upozornila, že svět ovládá „bůh strachu“. A to je špatně, je to proti lidem.

Napadlo mě, jestli jsem si s tetičkou neměl povídat o její rodině o pár minut déle. Řeč prezidenta bych sice neslyšel, ale zpětně vyhodnocuji, že bych vlastně o nic nepřišel. To podstatné jsem slyšel z Kanady od moudré ženy a jedovatých slin z Lán adresovaných jednomu principálovi, opozici a novinářům jsem mohl být ušetřen.

Závěr prezidentova projevu: „ ... na shledanou v lepších časech.“ Tak to se asi prostřednictvím médií nesetkáme hodně dlouho.