Jiří Paroubek ohlásil složení vlády talentů. Mirek Topolánek tuto iniciativu obratem prohlásil za hloupost, které on se dopouštět nebude. Žádné složení vlády před volbami zveřejňovat nehodlá.

Mohu uznat, že Topolánek je v obtížnější pozici než Paroubek. Před časem rozpustil tzv. stínovou vládu ODS a bylo by dnes skutečně málo produktivní - i mediálně -kdyby nyní chtěl sestavovat vládu budoucí. Znamenalo by to plýtvání energií, jitření osobních vztahů a oslabování úsilí, jež vedení ODS musí vložit do kampaně.

Pro Paroubka je věc jednodušší. Má vládu a může občanům sdělit, koho by z ní i po volbách ve vládních funkcích ponechal a kým by ji doplnil. Dává tak další příležitost, aby ho jako premiéra posoudili i z hlediska schopnosti řídit vládu jako akceschopný orgán a vybírat si schopné spolupracovníky.

Záleží na občanech, jak tuto jeho iniciativu posoudí. Její předností je, že umožňuje občanům spojit obsah soc. dem. programu se jmény lidí, kteří by jej měli garantovat svými politickými i lidskými kvalitami.

Zdá se mi, že spojení těchto dvou stránek politiky, toto ručení, je v mediálním obrazu, který je občanům dlouhodobě předkládán, přehlíženo. Nedoceňuje se to, že politika není abstraktní zápas abstraktních idejí, ale soutěž konkrétních lidí, zvláště vedoucích politických elit. Politika se v českém mediálním zrcadlení hodně personifikuje, ale málo se na základě hlubších rozborů politických aktivit posuzují celkové schopnosti vůdců. Sem patří nejen schopnost působit přesvědčivě na veřejnost (předpokladem je jisté osobní charisma), ale i schopnost dobře si vybírat spolupracovníky, organizovat práci kolektivu, být důsledný atd.

Příkladem tohoto mého tvrzení je fakt, že hlasatelé primitivního antikomunismu u nás stále vytýkají Václavu Havlovi a OF, že do čela nové vlády po 17. listopadu 1989 a potom i první vlády po svobodných volbách v létě 1990 instalovali bývalého komunistu Mariána Čalfu. V OF přitom nebyl v té době nikdo, kdo by měl znalosti a praktické zkušenosti potřebné pro výkon vrcholné exekutivní funkce ve státě, kdo by uměl řídit vládu.

Čalfa to tehdy dokázal a bylo to v zájmu klidného přechodu moci a úspěšného začátku demokratického vládnutí.

Bez vlastní praktické činnosti v politických a státních orgánech se to nikdo nemůže naučit. Záleží ovšem na vnitřních dispozicích lidí, zda to zvládnou. Paroubek získal již jako náměstek primátora a potom jako ministr zkušenosti z řízení státního orgánu a vzhledem k tomu, že má vůdčí schopnosti (patří k nim i jeho silné vnitřní přesvědčení o nich), osvědčil je velmi rychle i ve funkci premiéra.

S uznáním lze říci, že v krátké době se projevil jako uznávaný předseda vlády nejen ve vnitřní politice - ani jeho odpůrci mu nemohou tyto přednosti zcela upřít, jen se je pokoušejí různě znehodnotit -ale i na poli mezinárodním.

Pozitivním dokladem jsou i průzkumy veřejného mínění, v nichž dlouhodobě ho občané posuzují příznivěji jako příštího předsedu vlády než Topolánka. Ostatně i zveřejněná vláda talentů prokazuje, že u Paroubka i ČSSD jsou slova spojena s činy.

Právo, 15.5.2006