Politiku naší civilizace pronásleduje v poslední době všeobecný neduh: velké strany ztrácejí svou původní, tradiční a čitelnou ideologii, předvídatelnost. Jejich program se vyprazdňuje, resp. dekonkretizuje. Převládá jakási „všeobecná pozitivnost“, populismus, snaha vyhovět nejraději všem, ve výsledku ovšem nikomu. Nikoho to sice nenadchne, ale strany a politikové dávají spíš přednost tomu, aby nikoho nenaštvaly. Příznačné je, že na vrchní příčky žebříčků oblíbenosti se dostávají pravidelně právě takoví politici, kteří právě v tu dobu nikoho moc neštvou, např. svého času Dlouhý, Gross, Buzková, dnes i Vlasta Parkanová.
Programy se flexibilně mění podle průzkumů veřejného mínění, tradiční stranické principy se házejí za hlavu. Dříve, když se příznivec nějaké strany měl vyjádřit k nějakému třeba i zcela novému, aktuálnímu politickému (společenskému) problému, dovedl alespoň rámcově předem odhadnout, jak se k němu jeho strana postaví, jaká řešení bude zvažovat a jaká budou pro ni naopak nepřijatelná. Dnes je tu totální kompromisnictví, programy stran se k sobě navzájem přibližují, připodobňují, všichni se tlačí do nečitelného středu a zároveň do krajně populistických pozic, pravice vykrádá program levice (ODS celou svou dosavadní činností) a naopak (např. T. Blair). Nejde už o principy, úplně vše je možno jakkoli změnit. Jde především o to vyhrát nejbližší volby. Někdo tomu říká pragmatismus, někdo postmoderna.
Volná nika v české politické nabídce
Na tohle zřejmě slyší většina voličů. Je tu ale jistý, jakkoli menšinový, svým způsobem elitní elektorát, který toto nechce. Jde o lidi mravně ukotvené a zároveň společensky angažované a odpovědné, kteří k volbám chodí a kteří se o politiku zajímají. Chtějí volit ty, kteří budou opravdu principiálně zastávat právě jim sympatické názory. Jistě, je to mezi voliči menšina, ale menšina relevantní (odhaduji na 20%), která se ovšem v nějaké krizové situaci může změnit ve většinu. Jsou to lidé, kteří ty velké, v podstatě bezprincipielní strany nikdy volit nebudou, právě proto, že si jejich jednání nechtějí vzít na svědomí, nechtějí být za ně spoluzodpovědní! To raději nepůjdou k volbám vůbec! Zde vidím příležitost pro menšinové strany: zaplnit niku, která nedostatečnou nabídkou vznikla, umožnit této menšině, aby volila bez skřípění zubů.
V centru nebo na křídlech?
Jak jsem již naznačil, v centru je u nás již dnes veliká tlačenice a po volebním úspěchu zelených bude ještě větší. Nemůže být pochyb o tom, že většina voličů tíhne ke středu, a proto tam tíhnou i velké strany. M. Bursík perfektně vystihl nespokojenost liberálně naladěného elektorátu (sirotkové po ODA, DEU, US, ale i potencionální příznivci SNK-ED), nenechal se strhnout do evropsky obligátního zeleného levičáctví a sbírá ve středu preference. Zůstanou-li zelení jedinou nekomunistickou opozicí, bude je sbírat ještě intenzívněji, a to tak dlouho, dokud mu velké strany nevykradou jeho hlavní téma – životní prostředí a ochranu přírody, energetické úspory atd., a to nikoli slovy v programech, ale vládními činy. Žádný další prostor již v centru po mém soudu není a ani nebude, elektorát je nabídkou saturován. Představa jakéhosi „polštáře“ či „nárazníku“ mezi ČSSD a ODS je zjevně účelová a krátkodobá. Velké strany žádnou „vložku“ mezi sebou nepotřebují, když to budou potřebovat, dohodnou se i bez ní. Celoevropský vývoj ukazuje, že středovým „jazýčkům na vahách“ už odzvonilo – proto se tolik množí velké koalice, popř. menšinové vlády (i s českým „vynálezem“ - opoziční smlouvou).
Na levém křídle je tou čitelnou a předvídatelnou stranou KSČM. Nese si sice zátěž z minula, ale má i mnohé výhody. Už 16 let se „neušpinila“ vládnutím, na celostátní, ba ani na krajské úrovni není spojena s žádnou korupční aférou. Navíc sbírá nejenom radikální levicové hlasy, ale volí ji i antirežimně (protisystémově) naladění lidé, kteří prostě nechtějí žádnou demokracii. Chtějí autoritativní režim, ať už levý nebo pravý (např. bývalí Sládkovci). Takových je v každém státě naší civilizace cca 15% (s krizemi přibývají a naopak); naštěstí většinou nechodí k volbám.
Na pravém křídle
Vedle klerikalismu je nejčastější pomluva, se kterou se na konto KDU-ČSL setkávám, obojetnost, oportunismus a vládychtivost: za každou cenu „být při tom“. Tedy pokrytectví, bezprincipiálnost a pragmatismus. K takovému postoji je ovšem zákonitě tlačena každá menší středová strana – jazýček na vahách je prostě uprostřed, mezi oběma miskami.
Znovu a znovu by ale měl být zdůrazňován historický čin „otce obnovitele“ Josefa Luxe: ten v roce 1998 dokázal, že to není pravda, že KDU-ČSL nelpí na moci za každou cenu a je ochotna odejít do opozice. Odešla tam sebevražedně spolu s US-DEU a málem skončila „na prkně“ i s ní. Dnes se ale nabízí jiné, zásadní a dlouhodobé řešení.
Posunem do středu uvolnila ČSSD vlevo prostor KSČM. Analogicky jej uvolňuje ODS napravo. Pokud tento prostor nedokáže seriózně zaplnit KDU-ČSL, zaplní jej také nějaká extremistická strana, tentokrát pravicová; tak, jak to vidíme u dvou stran Svobodných v Rakousku, u lepenovců ve Francii, u neonacistů v Německu, o Slovensku či Polsku raději nemluvě. Viděli bychom to i v Británii, kdyby tam nebyl většinový volební systém. Jde „jenom“ o to nalézt tu správnou polohu: být napravo a nebýt přitom v extrému. Evropsky osvědčené řešení je konzervativismus.
Domnívám se, že je tu dlouhodobá, stále se prohlubující poptávka po skutečně konzervativní straně. Kdysi ji slibovala uspokojit ODA – nedokázala to. Neustále to proklamuje ODS, ale jen slovy. Svými skutky je to strana de facto částečně národně-socialistická, částečně libertariánská, bez respektu k tradicím i etickým hodnotám.
Je třeba, aby KDU ze sebe už konečně shodila odium konfesijnosti (aniž by ovšem přitom ztratila tradiční katolické voliče) a široce se rozkročila v pravicovém prostoru. O tom, že vývoj spěje tímto směrem, nemůže být pochyb, je to vidět například v posledních letech na Slovensku, které je rozhodně mnohem katoličtější zemí než my. Úspěšná SDKÚ získává převahu nad fundamentalistickým KDH, které míří do politického hrobu. Svou genezí se sice KDU-ČSL od SDKÚ liší, ale jinak je tu řada podobností, včetně absorbování řady osobností z liberálně-konzervativního křídla politického spektra (srov. Pithart, Parkanová).
Vzhledem k tradičnímu elektorátu musí ovšem KDU-ČSL pracovat s pravicovostí opatrně; moderní konzervativní strana musí být sice pravicová, ale sociálně i ekologicky zjevně citlivá. Tato témata musí ovšem pojmout originálně, po svém, tedy odlišně od ČSSD a zelených.
Sociální cítění je tradiční křesťanské téma. Konzervativci je směřují především do nestátní charity, individuální, korporativní, popř. i komunální filantropie a (na rozdíl od ODS) podporují nevládní charitativní organizace.
Obecně pak podporují nepřímé sociální stimuly, např. neplýtvají státními přídavky na děti, ale zruší je a kompenzují radikálními daňovými úlevami živitelům rodin, otcům i matkám. (Něco jiného jsou případy, kdy rodiče nejsou s to rodinu uživit, tam už ale nejde o přídavky na děti, tam jde prostě o sociální pomoc těm, kteří by jinak hladověli.) Přídavky vyplácené pouze na některé (chudé) děti, to je – paradoxně (prosazovala ODS) - levicový, přerozdělovací koncept. Stát musí mít rád všechny své děti stejně! Druhou stranou téže mince je boj proti zneužívání sociální sítě – na to budou voliči vždycky slyšet. Dobrovolná charita je jedna věc (pro křesťany typická) a státní přerozdělování z daní vybraných pod sankcí všem je věc druhá. Mohu dávat milodary, ale nikdo mě k tomu nesmí nutit!
Podobně financování studia na vysokých školách. Je v rozporu s elementární spravedlností, aby bylo hrazeno z daní všech, ale jeho plody sklízeli jenom někteří, kteří už tak byli zvýhodněni, ať už větším nadáním nebo narozením ve vzdělanějším prostředí. Přitom řešení je jednoduché a v cizině už odzkoušené: placení za studium kombinovat se státem podporovaným „studijním spořením“ a dlouhodobými půjčkami, které absolventi začnou splácet až při dosažení jisté úrovně příjmů.
Ekologie, přírodní i kulturní, zase odpovídá konzervativismu úsilím o zachování stávajících přírodních i kulturních hodnot a o obnovení hodnot, které, jak doufáme, zanikly jen dočasně. Soukromé majitele památkově chráněných objektů je třeba nejenom omezovat v nakládání s jejich majetkem, ale také jim tato omezení finančně kompenzovat – uchovávají národní kulturní dědictví! Zemědělce je třeba přesvědčovat, že prioritní dnes už není produkce, ale údržba kulturní krajiny – ta ovšem musí být také finančně výhodná. (Říkal-li nebožtík Lux „obrátit do drnu“, je třeba jít dál a říkat „obrátit do lesa a do rybníků“ – za posledních 200 let jich u nás zaniklo 70%.)
Dobrým tématem je v tomto ohledu dopravní obslužnost, podpora hromadné dopravy vůbec, péče o snižování dopravního ruchu, dopravních nehod. V duchu konzervativní i křesťanské politiky jsou určitě i veškeré kroky proti konzumaci drog (včetně alkoholu a tabáku), proti gamblerství, drobným krádežím a na ně navázaným obchodům (celonoční zastavárny, obchody použitým zbožím, sběrné suroviny – zjevně nekontrolovaný obchod kradeným zbožím); také ovšem proti masovému, nemravnému svádění lidí k zadlužování.
Takováto ideologie bude asi stěží masově oslovovat mladé; ke konzervativnímu smýšlení je většinou třeba dospět. To nás ale nemusí politicky moc znervózňovat. Neznám příslušné statistiky, ale má-li občan aktivní volební právo průměrně 60 let, vsadím se, že mezi lidmi ve věku 49 – 78 let je nejméně dvakrát tolik aktivních voličů, než mezi lidmi ve věku 18-48. Případný odpor tradičních zemědělců, kteří chtějí především produkovat a ne udržovat přírodu, není zase až tolik důležitý: volby rozhodují města. Problém KDU je právě v tom, že nedokáže získat více voličů velkých měst, inteligenci a střední vrstvy (letošní propad v Praze je alarmující, za čtyři roky by mohla následovat ostatní statutární města). Ti na spojení ruralistických a křesťanských myšlenek moc neslyší. Na myšlenky opravdu konzervativní by ale slyšet mohli, protože právě pro stárnoucí příslušníky městských středních vrstev je nejdůležitější zachování tradičních kvalit života co do prostředí, bezpečí, kultury, společenských struktur v malém (rodina) i ve velkém (obec).
K návrhům na změny ústavy a volebního zákona
Vzhledem k aktuální situaci a problémům KDU-ČSL jsou změny ústavy celkem nepodstatné, pokud zůstane nezměněn článek o systému poměrného zastoupení, kterým se volí do sněmovny.
Buďme skeptickými realisty: hrozí, že nejbližší volební zisk KDU-ČSL bude v okolí uzavírací 5% klauzule – pokud nebude snížena. Tím spíš je třeba zrušit současný d´Hondtův systém a vrátit se k tomu před rokem 1998, třeba i s tím, že místo tzv. druhého skrutinia by zbylé mandáty dostal jako prémii vítěz voleb. Je prostě třeba argumentovat tím, že na každý mandát musí být potřeba stejný počet hlasů, jinak je princip rovnosti hlasů popřen.
Změny ústavy a volebního zákona, které by teď měla KDU-ČSL prosazovat:
- lichý počet členů sněmovny;
- upřesnění termínů ústavou stanovených kroků po volbách;
- dočasné přenesení kompetencí sněmovny na senát po dobu její delší nefunkčnosti (např. není-li schopna se 10 dnů po volbách ustavit);
návrat k čistě poměrnému volebnímu systému, předepsanému ústavou pro volby do sněmovny (stejný počet hlasů na jeden mandát, snížení vstupního kvóra na 3%).
Poznámka autora: Od Listopadu jsem už jako volič vystřídal na pravé straně spektra kde co. Jsem jenom konzervativní občan, který by rád měl o volbách v nabídce konzervativní stranu. Odsuzuji ovšem lidi, kteří k volbám vůbec nechodí. Opravdu si myslím, že jsou společensky neangažovaní a neodpovědní. Docela by mě zajímalo, co tito lidé (pokud je jim přes 35 let) dělali ohledně voleb před Listopadem, jestli si také dovolili k nim nejít. Tehdy to ovšem vyžadovalo jistou dávku statečnosti. Opravdu si myslím, že volební právo v demokratickém režimu je v případě mravného občana povinností. Nejdu-li k volbám, dávám prostor zastáncům opačných politických názorů, než mám já - pokud nějaké vůbec mám. Pokud nějaké vůbec mám, jsem zajisté přesvědčen, že jsou správné, eo ipso ty opačné jsou nesprávné. Pro dobro své i své společnosti pro ně tedy ve volbách hlasuji.