V úterý večer mi zavolal kolega: "Díváš se na dvacetčtyřku?" Vím, že měl na mysli ČT 24, ale nechtělo se mi vysvětlovat, že se již několik let na televizi nedívám (vyjma sem tam zajímavých pořadů na ČT2) a na politické diskuse již vůbec ne. Ani nevím, jestli ještě v neděli či jindy někoho zpovídá Václav Moravec. Takže jsem lakonicky odvětil: "Proč?" "Podívej se schválně na to, je tam přímý přenos ze sněmovny, v níž se vláda uchází o důvěru. To se nasměješ." Nu, nedalo mi to a přepnul jsem počítač na ČT 24. Tentokrát za to televize nemohla. Přenášela skutečnost. Nebylo to k smíchu, bylo to spíše k pláči. Dnešní a bývalí komunisté se předháněli v srdceryvných vzlycích nad tím, kam že to vláda Petra Nečase chce tuto zemi zavést. Diskusní příspěvky soudruhů Grebeníčka, Kovačíka, Černého, Paroubka, Jandáka či svazácké estrádní vystoupení pana Ratha - to vše bylo otřesné. Uvědomil jsem si znovu, jak je důležité, aby této zemi opět nevládli.

Měl jsem stejné pocity jako na nedávné cyklistické dovolené v Chlumu u Třeboně. Jeden den odpoledne jsme jeli asi půl hodiny z mírného kopce po slušné asfaltce podél hranice s Rakouskem. Kdysi byl pod jejím asfaltem kontrolní orný pás a vedle něj stála drátěná signální stěna nabitá elektrickým proudem. Naše dřívější hranice se svobodným světem, dnes krásná cyklistická stezka. Na jejím konci před námi vyvstal nádherný hotel Peršlák (Nový Vojířov). Budova hotelu sloužila počátkem minulého století československé finanční stráži. V té době zde byla ještě vesnice s několika statky, mlýnem, hospodou a hájovnou. Po roce 1950 nechali komunisté všechny objekty zbourat, aby nikdo neměl blízko k hranicím a neohrožoval tak výstavbu socialismu. A do budovy po finanční stráži se nastěhovali pohraničníci. Po zrušení Pohraniční stráže zničená budova dál chátrala a chátrala. Nakonec se po složitých vyjednáváních podařilo paní Hauserové z Rakouska objekt koupit. Paní Hauserová byla původně od nás, ale po roce 1968 radši emigrovala, jako tisíce jiných. Dva roky budovu rekonstruovala a dnes je zde krásný hotel s nádherně upraveným okolím využívaný zejména našimi i rakouskými turisty. A služby perfektní, to jsme si vyzkoušeli.

Pár dní předtím jsme obědvali s přáteli ve Stráži nad Nežárkou a nenechali jsme si ujít prohlídku zámečku, který kdysi patřil Emě Destinové. Po roce 1948 ho stát znárodnil a opět se zde usídlila Pohraniční stráž. Příslušníci těchto vojsk ministerstva vnitra v zámečku zničili, co mohli. A co nemohli, zabetonovali. Zámeček byl postaven na základech dřívějšího hradu, které jsou dnes krásně viditelné právě nad řekou Nežárkou. Za panství Pohraniční stráže byla nad těmi základy vojenská kuchyně. Odpadky a popel z kuchyně se sypaly z oken ven, takže ony základy zmizely pod vrstvou odpadu a nikdo netušil, že tam vůbec nějaké jsou. A opět stejná historie. Do roku 2002 zámek chátral (mohl-li ještě vůbec). Poté se našla opět žena, paní Radoslava Doubravová ze Zábřehu na Moravě, zámek koupila (se svým manželem, podnikatelem) a od roku 2006 je zámek i s okolním parkem upravován do své původní nádherné podoby a je také zpřístupněn veřejnosti. Viděli jsme na Třeboňsku více takových původních vojenských objektů. Ze zchátralých budov dřívějších pohraničních rot vyrůstají příjemné a kouzelné penziónky, jako perly zasazené do bývalých pohraničních hvozdů. Vím, jak se za socialismu ničily mnohé nádherné památkové objekty, jen namátkou uvádím augustiniánský klášter ve Šternberku, zničený armádou a Jednotou, nebo bývalý krásný zámek v Poběžovicích, nechvalně známé sídlo Poběžovické pohraniční brigády. D

íky svobodě, která nastala po roce 1989, napravujeme do nebe volající socialistické ničení památek a jiných objektů této země. Byl systematicky a primitivně ničen historický majetek občanů této země a spoustu budov soudruzi radši nechali zbourat. Mnohé objekty se z tohoto řádění nevzpamatovaly dodnes. Jaký to paradox. Nyní ti, kdož za tento stav mají odpovědnost, nebo jsou následovníci těch, kteří měli odpovědnost, ve sněmovně pokrytecky volají, že chceme ožebračit lid této země. Kdysi pravil Václav Havel, že tato země nevzkvétá. Chápu, jak to tenkrát myslel. Ale tato země vzkvétá. Svoboda, které se dostalo lidem, jako je paní Hauserová, Doubravová a tisíce dalších drobných poctivých podnikatelů, je zárukou tohoto vzkvétání. A tito lidé by se nikdy nepropůjčili k planému žvanění, které se v úterý odehrálo v Poslanecké sněmovně Parlamentu České publiky. Nemají na to čas.

Enormní dluh toto státu vznikl také kvůli oněm žvanilům. Obsahem jejich žvanění jsou totiž již dvacet let zastydlé teorie o tom, že stát je povinen pomáhat potřebným, jak řekl soudruh Grebeníček, dolním deseti milionům lidí. Nikoli. Svobodu, promyšlené zákony a morálku ve všech směrech. To potřebujeme. A ti majetní nezaváhají a rádi přispějí těm, kteří z nejrůznějších důvodů nemohou. Tak jako pomáhají obnovovat krásu tisíců zničených památek. Bohatým umožnit velkorysost dárcovství, občanským aktivitám pak svěřit prostředky, které stát promrhává svou netečností k tunelování, korupci a placením neefektivního aparátu včetně desítek zbytečných ústavů a korporací.

O tom však při projednávání vládního prohlášení nepadlo ani slovo. Také nemohlo. Z těch, co hovořili, ani jeden netuší, co by se mělo dělat a co se v této zemi vůbec děje. Svých sedmnáct výborů a téměř stovku jejich předsedů a místopředsedů si ovšem zvolili s neuvěřitelnou rychlostí, kterou by jim mohl závidět leckterý podnikatel. Neboť k jejich poznání patří jedno jediné – státní rozpočet neklade odpor. Teď jde o to, aby k této praxi přinutili i Nečase a jeho partu.