Je jistě skvělé, že Česká republika otevře příští měsíc (květen 2018) v Jeruzalémě honorární konzulát a později České centrum. A ještě později – snad – velvyslanectví.

Včera bylo pozdě, chce se mi dodat, ale budiž. Jsem si vědom toho, že v Izraeli, v nejvyšších politických kruzích, je tato iniciativa vysoce ceněna. Pražský hrad ve středu 25/4 informoval o dopise (dle Jiřího Ovčáčka „dojemném“), který Miloši Zemanovi zaslal izraelský premiér Benjamin Netanjahu.

V něm izraelský předseda vlády Miloši Zemanovi děkuje za

vytrvalou podporu v uznání Jeruzaléma jako hlavního města Izraele.

A v závěrečné pasáži píše:

Těším se, že Vás budu mít příležitost přivítat koncem tohoto roku v Izraeli, kdy, doufám, bychom společně mohli otevřít českou ambasádu v Jeruzalémě, věčném hlavním městě židovského státu.

Nechme teď stranou termín otevření českého vevyslanectví v izraelském hlavním městě a všimněme si jednoho podstatného momentu, který by měl nadšení realisticky uvažujících lidí poněkud tlumit.

Především: Kdykoli hovoří Benjamin Netanjahu a další představitelé Státu Izrael včetně prezidenta Rivlina nebo šéfa Knesetu Edesteina o Jeruzalému jako věčném hlavním městě Izraele, vždy mají na mysli Jeruzalém sjednocený, jednotný, nerozdělený a nedělitelný. Nikoli jeho část.

Podíváme-li se však na internetové stránky českého ministerstva zahraničí, najdeme tam „Prohlášení MZV k otevření honorárního konzulátu ČR a Českého centra v Jeruzalémě“ datované 25. dubna 2018, v němž najdeme tyto dvě klíčové věty:

- Česká republika již v loňském roce vyjádřila svoji pozici ohledně Jeruzaléma jako hlavního města Státu Izrael, a to v hranicích z roku 1967.

- Česká republika také plně respektuje společnou pozici Evropské unie, která považuje Jeruzalém za budoucí hlavní město obou států, tj. Státu Izrael a budoucího Státu Palestina.

Co to znamená? Že Česká republika, navzdory proklamovanému přátelství, má na Jeruzalém jako hlavní město židovského státu zcela odlišný oficiální politický názor, než jaký zastává Stát Izrael. Uznává jako izraelskou metropoli Jeruzalém „v hranicích roku 1967“, tedy takzvaný západní Jeruzalém. Jinými slovy: neuznává jako metropoli Izraele nejposvátnější židovská místa – Chrámovou horu včetně Západní zdi.

Protože současně říká, že Jeruzalém by měl být hlavním městem jak Izraele, tak „budoucího Státu Palestina“, podporuje řešení, které je pro izraelskou politickou reprezentaci absolutně nepřijatelné. Mluvím o opětovném rozdělení Jeruzaléma, tedy o návratu ke stavu, který známe z let 1948 až 1967. Protože reprezentace palestinských Arabů (ta umírněnější; ostatní chtějí Jeruzalém a celý Izrael pouze pro Araby) sveřepě a nekompromisně usiluje o to, aby Jeruzalém nacházející se východně od linie příměří, která platila do vypuknutí třetí arabsko izraelské války v červnu 1967, se stal hlavním městem „Státu Palestina“, máme tu schizofrenní postoj české strany. Ta je sice proklamativně silně proizraelská, ale současně také „protiizraelská“ - ve smyslu neuznání celého Jeruzaléma jako hlavního města izraelského státu.

Je to prosté: buď jsme jednoznačnými přáteli Izraele – a pak budeme podporovat to, co je Izraelcům nejdražší, tedy celý Jeruzalém jako jejich hlavní město, anebo – a tady jsem na rozpacích, jakou skutečnou hodnotu má naše přátelství, když dáváme přednost společnému postoji Evropské unie, která podporuje vůči Izraeli nepřátelský a urážlivý postoj v podobě trvalého odejmutí nejposvátnějších židovských posvátných míst izraelskému státu a jejich předání muslimům.

Přiznám se, že takovému postoji nerozumím. Jako celoživotní přítel Izraele považuji za naprosto samozřejmé, že jeho hlavním městem je Jeruzalém sjednocený, jednotný, nerozdělený a nedělitelný, chcete-li v červnu 1967 osvobozený.

Až bude tuto politickou linii držet i česká vláda, prezident a ministerstvo zahraničí, pak teprve uvěřím tomu, že Česká republika je skutečným přítelem Izraele. I kdyby kvůli tomu v Bruselu vzteky skřípěli zuby.