Neviditelný pes

POLITIKA: Jsem pro vydání části majetku, ale proti odluce

9.5.2008

Lid boží putující dějinami, společenství lidí vyznávajících stejnou víru a žijících v naději a další podobné definice mne napadají v souvislosti s otázkou vrácení majetku a definitivním vypořádáním nespravedlnosti minulého režimu vůči církvím. Pravda, co bylo ukradeno, má býti vráceno, je poctivá a spravedlivá. V tom se většina politické reprezentace shodne.

Neshoduje se však ve výši a způsobu navracení majetku. Přiznám se, že mne výše toho, co má býti vráceno, nijak neznepokojuje. Chápu potřebu odblokovat pozemky a dát je obcím, chápu potřebu církví opravit kostely a rozvíjet se samostatně, bez očekávání toho, co ukápne z ministerstva kultury, či krajských nebo obecních rozpočtů.

Nechápu však, že stát i církve chtějí téměř absolutní rozvod. Vždyť stát nyní nabízí církvím majetek a současně vzkazuje: „Tady máte kapitál, začněte podnikat, investujte na kapitálových trzích, zhodnocujte tento majetek a starejte se o sebe sami. My vám budeme ještě nějaký čas pomáhat, ale jednou to skončí a kdo umí, ten přežije, kdo neumí, má smůlu.“

Podstatou všech odluk církve od státu v zemích, kde tento princip funguje, byla odluka politická. Navíc to bylo v dobách, kdy církev usilovala o zasahování do státní moci a tvorby politiky.

Dnes postavení církví doznalo jiného vývoje a zaměření a ve většině zemí se zažívá termín kooperace církví se státem a politickou mocí. Církve mají důležitou roli ve vzdělávání, v sociální péči a nezastupitelnou roli ve vytváření životních hodnot a morálky národa. Církve nemohou být soukromým spolkem, nějak hospodařícím na svém poli či lesích, nemohou být muzeem, donekonečna opravujícím střechu své budovy.

Poslání církví je ryze náboženské, a proto i vysoce humánní, musí burcovat, když vidí nespravedlnost, probouzet svědomí, říkat i to, co se zrovna moc nelíbí, pomáhat hledat pravdu a vést živý dialog se společností.

Nabízí se otázka, zda společnost, nebo alespoň její část tyto instituce potřebuje, zda nabídka definitivní finanční samostatnosti není takovým odkopnutím církví ze společenského života, zda to nepovede církve k zakopání a uzavření vůči společnosti. Zda se nestane to, co kdysi Václav Klaus naznačil, když přirovnal církve k spolku zahrádkářů.

Souhlasím s vrácením majetku a finanční kompenzací za to, co navrátit nelze, ale v takovém rozměru, aby církve obdržely to, co potřebují ke svému poslání a k tomu, aby svou činností obohatily naši společnost. Ta musí ocenit tyto výsledky stálou podporou -třeba každoročním příspěvkem jednotlivým církvím. Jde mi o to, aby církve zůstaly nezávislé na politické moci, ale také na majetku, neboť i ten umí svazovat, aby to byl v pravdě lid boží putující dějinami a nikoliv lid boží investující na kapitálových trzích.

Právo, 6.5.2008

autor je poslanec za ČSSD a bývalý katolický duchovní



zpět na článek