POLITIKA: Josef Goebbels by měl radost
A tak je případný převod nemocnic na akciové společnosti s garantovaným většinovým podílem státu opakovaně označován za privatizaci a svěření necelé třetiny výnosu zdravotnického pojištění do soukromníky spravovaných zdravotních pojišťoven je vydáváno za likvidaci všeobecného zdravotního pojištění. A je úplně jedno, že tento termín označuje systém, kdy je každý povinen platit pojistku a každý má nárok na zdravotní péči, na čemž ani rozhodně neplánovaná privatizace všech pojišťoven na českém trhu včetně VZP nemůže změnit vůbec nic. A už vůbec nikoho v této zemi dosud nenapadlo, že by tento osvědčený systém měl být jakkoli oslabován, natož zrušen.
O metodě nejrůznějších „anonymních“ denunciačních pamfletů na téma prodeje celého českého zdravotnictví jedné kalifornské firmě, šířících se po internetu, je pak i škoda mluvit.
No, nakonec když se opakovaně soudem uznaný lhář může stát horkým kandidátem na středočeského hejtmana, tak ten Goebbels nemusel být tak daleko od pravdy. Může to fungovat i po sedmdesáti letech.
A tak není divu, když i poměrně racionální exministr Bohuslav Sobotka se snaží srovnat krok a například v nedávném rozhovoru na serveru Aktuálně.cz opakovaně chválí svou fenomenální reformu z roku 2003 a chlubí se tím, že výsledkem byl rozpočtový deficit na úrovni zhruba pouhých třiceti miliard korun v roce 2007. Už nedodává, že na ministerstvu financí nechal rozpočet s plánovaným schodkem 170 miliard. Nedodává ani, že bylo třeba odsunout platnost vládního služebního zákona a vládní novely zákona o nemocenském pojištění.
Stejně tak zapomněl na desítky miliard výdajů naplánovaných vládou, v níž seděl, a novou vládou pak zrušených a omezených. Nakonec sám hlasoval pro vládní škrty ve výdajích, a tak je to celkem malé zalhání za jeden otčenáš a dva zdrávasy.
Mnohem horší je však zlehčování skutečnosti, že socialistická vláda nedodržovala limity státních výdajů, které v rámci své reformy sama zavedla. Sobotka v dotyčném rozhovoru tvrdí, že podstatné jsou konečné schodky a plnění maastrichtských kritérií a nějaké limity jsou záležitostí zcela podružnou. A to už je lež jako věž. A zdaleka ne jen proto, že výdajové limity měly charakter zákona, neboť byly schváleny Poslaneckou sněmovnou. Dodržování limitů totiž vypovídá o zdraví veřejných financí zdaleka nejvíce. Limity jsou určovány na tři roky dopředu, a tak je velmi málo ovlivňuje aktuální příznivý či nepříznivý vývoj ekonomiky. Z jejich dodržování či nedodržování pak lze usuzovat, zda má vláda veřejné finance pod kontrolou či nikoli.
V roce 2003 koaliční vláda schválila reformu veřejných financí na základě propočtu, jak porostou výdaje. Nejkatastrofálnější scénář předpovídal, že pokud se nebude reformovat, tak v roce 2006 útraty státu vysoce přesáhnou bilion korun. A ono se „reformovalo“, a stát v roce 2006 přesto utratil téměř přesně tolik, kolik předpověděl tři roky zpět pro scénář bez reforem.
Jak se to mohlo stát, když zároveň deficit v toto období prudce klesal? Úplně jednoduše. Výnos daní, který narostl, protože se ekonomice po vstupu do EU začalo velmi dobře dařit, byl rozpuštěn v rozpočtu. Vláda vesele utrácela a ještě zbývalo na snížení deficitu. Skutečné příjmy byly o desítky miliard vyšší než očekávané a spoření bylo najednou nežádoucí. Na to, že se mělo ve výdajích proškrtat dvě stě miliard korun, se rázem zapomnělo. Pokud by Sobotka scénář své vlastní reformy dodržel, odevzdával by veřejné finance ve stavu, v jakém by měly být při šestiprocentním růstu, tedy vysoce přebytkové. Místo toho jeho vláda na to, co bude, až se růst zpomalí, zvysoka kašlala. A ty doby pomalu přicházejí, takže je to třeba nějak řešit. A ne lhát o úspěšnosti socdem reforem. Na voliče Goebbels možná platí. Na tvrdá data je však krátký.
MfD, 7.7.2008
