Pokud kdokoli v posledních dnech u televizní obrazovky nevěřícně zíral na Jiřího Vyvadila – a že bylo proč – a říkal si, tohohle chlápka jsem přece už někdy viděl, nemýlil se. Vyvadil, toho času náměstek ministra spravedlnosti, dosazený do funkce Českou stranou sociálně demokratickou, není v politice žádným nováčkem. Naopak, tahle tragikomická postavička již za sebou stihla vyrýt nesmazatelnou stopu.

Vyvadil především proslul jako hrobař Československé strany socialistické (ČSS). Kvas sametové revoluce záhy vynesl tehdy ještě mladého a nadějného právníka do čela této národněfrontovní strany. Problematická kolaborantská minulost socialistů byla v ten čas zapomenuta a odpuštěna a strana měla díky Svobodnému slovu, legendárnímu melantrišskému balkonu a svým postojům za sametové revoluce poměrně vysoký kredit. Dokázat ho během několika měsíců prohospodařil, jako se to podařilo Jiřímu Vyvadilovi, vyžaduje opravdu nevšední politický talent.

Socialistická strana se brzy přeměnila spíše na realitní kancelář kšeftující se svým nemalým nemovitým majetkem, na čemž ovšem na rozdíl od všech těch šizuňků, kteří se v jejím vedení vystřídali, prodělala kalhoty, a odebrala se do zaslouženého propadliště dějin. Právě z ČSS se Vyvadil dobře zná s Jiřím Paroubkem, jehož politická kariéra také začala již za normalizace, nikoli však u komunistů, jak by se podle Paroubkových papalášských manýr mohl kdekdo domnívat, nýbrž právě u socialistů. A stejně jako Paroubek i Vyvadil záhy pragmaticky vyměnil proděravělý socialistický kabát za svrchníček sociálnědemokratický a promiskuitně přebíhal mezi Sněmovnou, Senátem a dalšími paláci, jakož i mezi mocí výkonnou, zákonodárnou a soudní. Naposledy zakotvil jakou soudce u Nejvyššího správního soudu. Ani to mu však nebránilo, aby talár na čas odložil do zastavárny a jako náměstek z Paroubkovy vůle přeskočil pro změnu na Ministerstvo spravedlnosti.

Ale přenesme se k aktuální kauze. Jsou pouze dvě možnosti. Buď je Tomáš Pitr normální podnikatel, a pak ať se s ním schází třeba i náměstek ministra spravedlnosti. V tom případě je ale nepřípustné, že o něm premiér mluví, tak jak mluví. Nebo je to zločinec, ohrožující náš ústavní pořádek, jak tvrdí Paroubek, a pak je naprosto šílené, že s ním Vyvadil – ministerský náměstek, respektive soudce Nejvyššího správního soudu – pokoutně vyjednává, a ještě k tomu z pověření téhož předsedy vlády.

Ještě šílenější je ovšem Vyvadilova reakce na vyjádření svého resortního šéfa Pavla Němce, kterému se pochybná mise jeho podřízeného právem nelíbí. V duchu hesla, že nejlepší obrana je útok, se Vyvadil dopouští na adresu svého ministra nehorázných a vrcholně neloajálních výroků. V normální zemi by ovšem následovala ještě jedna věta, ve které by dotyčný oznámil vlastní rezignaci. Přece pokud svá slova myslí opravdu vážně, pod takovým šéfem nemůže sloužit. Ne tak Vyvadil. S Paroubkem za zády kašle na elementární etiketu. Korunu všemu nasazuje rádoby blahosklonný premiér, který o vysokých ústavních činitelích hovoří jako o hoších: že prý si to hoši mají vyříkat. Dokonalý obraz bídy a utrpení.

Pokud by právě Vyvadil měl být předobrazem, jak by mohla vypadat vláda Paroubkových talentů, je to další pádný důvod, proč tuhle garnituru nestoudníků v červnu bez milosti hnát svinským krokem.

24. 2. 2006, www.petrstepanek.cz