O euru, Forrestu Gumpovi a tak

V jednom ze svých posledních článků Karel Hvížďala konstatuje, že Jiří Paroubek náramně připomíná Švejka. Nepředpokládám, že je míněna fyzická podobnost, a tak si dovolím nesouhlasit. Celkový dojem, které obě postavy vytvářejí, může být dosti podobný, je ale namíchán z odlišných ingrediencí. Švejk je prosťáček, ale dobrotisko. Tvrdil by tohle někdo o Jiřím Paroubkovi? Neznám nikoho.

Přirovnání jsou ošidná. Na jednu stranu mohou být užitečná, protože mohou ozřejmit podstatu nějakého jevu a pomoci odhadnout jeho další vývoj. Na druhou stranu dávají velký prostor k demagogii a urážkám. Příkladem budiž Zemanova "spálená země" a "vláda zlodějů a prostitutek". Země, o které hovořil, neprosperovala tak, jak bylo žádoucí i možné, dost se v ní tunelovalo, ale spálená určitě nebyla. Zeman používal falešná přirovnání velmi často, byl to špičkový demagog. Díky tomu uspěl a jak on správně říká "naplnil svou sebeúctu", tedy uvedl do souladu svoji představu o sobě (čeho by měl v životě dosáhnout) s realitou (čeho skutečně dosáhl). Zaplaťpámbů, je to za námi, řekl by někdo. Ale pozor: možná, že to za námi ještě tak úplně není. A mimochodem, Jiří Paroubek, ten svoji sebeúctu ještě ani zdaleka nenaplnil, pokud to někdo netuší.

Objevují se teď přirovnání Paroubka k Ralphu Naderovi, který v roce 2000 odebral levicové hlasy Al Gorovi a pomohl tak ke zvolení G. W. Bushe prezidentem. Někdo předpokládá, že v příštích volbách do parlamentu Paroubek nepřekoná pětiprocentní hranici a jeho hlasy propadnou. Nejsem si tím vůbec jist. Paroubek může fúzovat se Zemanem a první náznaky afinity se objevují. Paroubek nedávno označil Zemana za vhodného prezidenta. Ti dva se jen těžko budou přátelit, ale jsou natolik pragmatičtí, aby se dokázali spolčit. Navzájem se mockrát urazili, a tak by jejich slučovací schůzka na chalupě na Vysočině, kde by si pochlebovali a oceňovali své zásluhy a přednosti, byla celkem pikantní. Ovzduší pokrytectví by ale mohly pročistit manželky, pokud by na novináře opět vystrkovaly Zemanovy trenýrky (vím, že by to bylo v pozměněné sestavě) a zároveň tak zasazovaly českou politiku do odpovídajícího rámce.

Že je na co se těšit, ukazuje probíhající Paroubkovo nepřátelské převzetí strany ČSNS 2005. Věty o "odstraňování lidského plevele" měly zřejmě připomenout, že se jedná o národně-socialistický projekt. Atmosféra kolem něj se mi zdá stejná jako snad u všeho, u čeho kdy Jiří Paroubek byl. Ale co když má Masarykova věta, že "státy se udržují ideály, na kterých vznikly", obecnější platnost a lze ji vztáhnout na jakékoliv lidské společenství včetně politické strany? Uvidíme.

Mně osobně, mohu-li se dopustit přirovnání (a nechci urážet ani být demagogický) Jiří Paroubek nejvíce připomíná Forresta Gumpa. Nikoliv inteligencí ani charakterem, ale nahodilostí jeho výskytu u důležitých událostí a také neplánovanými pozitivními dopady jeho působení. Za všechny vyberu dva nejdůležitější příklady.

Paroubek se stal premiérem velkou náhodou, vlastně chybou úsudku Grosse, který si ho vybral za svého nástupce v premiérském křesle. No není život jako bonboniéra? Gross ale Paroubka velmi podcenil, když ho považoval za pouhého administrátora. Zvolil si ho jako člověka bez silné pozice ve straně a předpokládal, že on sám si jako předseda strany udrží moc a vrátí se. Hned v prvních týdnech po výměně ale došlo k vzájemným střetům, Gross rychle prohrál a vyklidil scénu.

Úžasně pozitivní věc pro Českou republiku pak udělal Jiří Paroubek tím, že nezařídil přistoupení ČR k Evropské měnové unii. Snad každý vidí na příkladu Slovenska, jaké potíže by to způsobilo, a to jsou nejhorší důsledky teprve na obzoru.

Podmínky pro zahájení procesu přistoupení k euru v ČR rozhodně existovaly. Když to dokázal v obtížných podmínkách Dzurinda, nastartovat proces přistoupení Slovenska k euru vstupem do dvouletého mechanismu směnných kurzů ERM II, ze kterého už Fico nemohl bez velkých mezinárodně-politických nákladů vystoupit, mohly to dokázat i vlády vedené ČSSD, tou Paroubkovou konče. Státní dluh byl hluboko pod požadovanými 60% HDP. Míra inflace byla díky ČNB trvale nízká (pod hodnotou 3% od roku 2002 do roku 2007 včetně) a v letech 2005 a 2006, kdy byl Paroubek předsedou vlády, rovněž nepřekračovala požadovanou hodnotu (průměrnou hodnotu inflace ve třech zemích EU s nejnižší inflací zvýšenou o 1,5 procentního bodu). Inflace v ČR byla v těch letech podle Eurostatu 1,6% respektive 2,1%. Po odečtení 1,5 dostáváme hodnotu 0,1% respektive 0,6%, což jsou hodnoty, které žádná země EU v těch letech nedosáhla (v roce 2005 mělo nejlepší Finsko a Švédsko inflaci 0,8%, v roce 2006 mělo nejlepší Švédsko inflaci 1,3%). Zdroj dat zde. Posledním parametrem je deficit státního rozpočtu, který nesmí překračovat 2,5% HDP. Tuto hranici vlády vedené ČSSD pravidelně překračovaly, s výjimkou roku 2005. Paroubkův rozpočet na rok 2006 ji už ale opět překročil. S takovým "řeckým" hospodařením v době konjunktury nebylo možné proces přistoupení k euru zahájit. Díky tomu jednak mohla ČNB působit v následujících letech na hospodářský cyklus (což třeba Irsko potřebovalo jako sůl) a jednak se nás dnešní potíže eura dotýkají méně bezprostředně.

Paroubek se tak zasloužil o stát a forrestovské je na tom to, že to nepochybně nebylo jeho záměrem.

On jen prováděl tradiční levicovou politiku, kdy se za peníze daňových poplatníků, významnou měrou to pravicových voličů, nakupuje přízeň a hlasy levicových voličů, a pokud to nestačí, zadlužuje se stát. Jestli to v budoucnu přivede stát do potíží? Kdo by se staral. Že budou úroky platit budoucí generace? No a co má být. Greed is good, chamtivost je dobrá, klepe na rameno Gordon Gekko. Nebo spíš Debt is good, dluh je fajn? Asi obojí. No jo, ale co mají tyhle motivace společného s Forrestem? Nic. Takže: promiň, Forreste!