Fischerova vláda nevzešla z parlamentních voleb, vznikla na základě dohody ČSSD, ODS a Strany zelených jako vláda, jejímž hlavním úkolem mělo být dovést zemi k předčasným volbám. Vypověděla-li ČSSD dohodu o předčasných volbách, vzala vládě její "raison d'être", jí samou ve vládním prohlášení deklarovaný důvod její existence:

"Vláda České republiky jmenovaná prezidentem dne 8. května 2009 vznikla na půdorysu dohody tří politických stran: ODS, ČSSD a Strany zelených. Na rozdíl od standardních politických vlád však není tvořena koalicí politických stran, je sestavena z nestranických odborníků a neopírá se ve Sněmovně o politicky jasně vydefinovanou koaliční většinu. Jejím úkolem proto není realizace politického programu, ale kvalitní, nestranná a maximálně politicky neutrální správa země do předčasných parlamentních voleb. Členové vlády jsou si této reality vědomi a respektují, že mandát vlády je omezen většinovou vůlí Poslanecké sněmovny dospět v říjnu 2009 k parlamentním volbám, a ve zbylém čase již nepřijímat zásadní politická rozhodnutí. Vláda proto otevřeně prohlašuje, že nebude během svého působení otevírat politicky sporná a vyhraněná témata, respektive, že nebude Poslanecké sněmovně předkládat politicky či ideově vyhraněné legislativní návrhy. Vláda se v dobrém slova smyslu hlásí k ideji vlády technokratické, jejímž úkolem je překlenout období do ustanovení politické vlády."

Vláda musí sněmovně předložit státní rozpočet, o kterém se na základě dohody politických stran domnívala, že jej má pouze připravit a předat nové, ze zvláštních voleb vzešlé vládě. Ve svém, všemi stranami dohody schváleném programu si vláda jako jednu ze svých priorit stanovila "přípravu realistického a odborně podloženého rozpočtu na rok 2010". Když žádala svým vládním prohlášením o důvěru poslanecké sněmovny, stanovila i horní limit jeho deficitu, který považovala za realistický a odborně podložený a získala pro přípravu takového rozpočtu mandát sněmovny: "Dalším klíčovým úkolem vlády bude sestavení návrhu státního rozpočtu na rok 2010 s deficitem, který nepřekročí 170 mld. Kč, tedy cca o 5 % HDP."

Státní rozpočet je věcí veskrze politickou, je "zhmotněním" politiky té které vládnoucí strany či koalice stran. To je mimochodem i důvodem, proč je v mnoha zemích každé hlasování o státním rozpočtu automaticky spojováno s otázkou důvěry vládě. Vyslovením důvěry dává sněmovna vládě mandát k realizaci její politiky, dává jí mandát a zároveň rámec pro realizaci jejích rozpočtem vyjádřených záměrů v oblastech sociální politiky, národního hospodářství, zemědělství, zdravotnictví, dopravy, bezpečnosti, školství , spravedlnosti, vnitřního rozvoje a všech dalších oblastech státní administrativy.

Již dnes je zřejmé, že ČSSD a KSČM vládě nehodlají dovolit její programové prohlášení naplnit. Obě levicové strany opatření ministra Janoty, směřující k dodržení sněmovnou prohlášením důvěry vládě a jejímu programu schváleného rozpočtového limitu, ostře odmítají. Obě strany hovoří o nutnosti Janotův balíček rozpočtových opatření demontovat, některá z nich odmítají již předem a o dalších chtějí "jednat", a to o každém zvlášť. Z diskuse v Moravcově televizním seriálu i z jiných prohlášení představitelů KSČM a ČSSD vyplývá, že jednání si představují tak, že vláda přijme všechny jejich požadavky, což by znamenalo další rekordní navýšení rozpočtu na výdajové stránce, doplněné na příjmové stránce vyšším zdanění "bohatých", jakousi novodobou verzí Gottwaldových "milionářských dávek". Takový rozpočet by vedl k deficitu někde mezi 220 až 250 miliardami a zavedl by zemi ještě daleko hlouběji do dluhové spirály. Jiří Paroubek velmi dobře ví, že Janotův rozpočet i s jeho limity je sám o sobě kompromisem, je výsledkem politické dohody, kterou s dalšími politickými stranami uzavřela i ČSSD. Ví, že rozpočet je založen na vládním programu Fischerovy vlády a že pro vyslovení důvěry vládě, která tento program sněmovně předložila, hlasovala i jeho strana. Jím dnes navrhovaný "kompromis" tedy má být kompromisem mezi jednou již dosaženou politickou dohodou, která vedla k ustavení Fischerovy vlády a kterou jeho náhlý obrat ve věci předčasných voleb rozbil, a novými požadavky ČSSD a KSČM. Jednání má být jen o tom, do jaké míry se má státní rozpočet vzdálit Fischerovu vládnímu programu a plnit volební program ČSSD. Paroubkovy výkřiky o tom, že rozpočet je dílem ministra Janoty, který je "politicky kdesi mezi TOP 09 a ODS" jsou neuvěřitelné, byť pro Jiřího Paroubka typické. Ještě nedávno předseda ČSSD ministra Janotu chválil pro jeho profesionalitu a kompetentnost.

Jiří Paroubek bude v historii českého státu znám jako destruktivní politik, který nedodržel jedinou dohodu, snad mimo dohody mezi ČSSD a KSČM. Bude znám jako politik, který dokázal vytvářet bezprecedentní obstrukce a politický chaos a který se nestyděl obviňovat své oponenty z problémů, které sám vytvořil. Byli jsme toho svědky v roce 2006 při volbě předsedy sněmovny. Jiří Paroubek vyčítá Mirku Topolánkovi, že mu trvalo několik měsíců, než po volbách 2006 sestavil vládu. Skutečnost je taková, že Topolánek svou vládu sestavil za několik týdnů, ovšem až po tom, co Paroubek dokázal po několik měsíců blokovat jakýkoliv další postup svými obstrukcemi při volbě předsedy sněmovny, bez níž byl ústavní proces zahájení práce sněmovny a vytvoření stabilní vlády nemožný. Dnes Paroubek omlouvá své nezodpovědné vyvolání hlasování o nedůvěře a následný pád české vlády uprostřed českého předsednictví a ve chvíli prohlubující se globální ekonomické krize tím, že je povinností oposice snažit se o pád vlády, je to jejím úkolem. Zapomíná ale dodat, že je stejnou povinností oposice vzít na sebe v takovém případě vládní odpovědnost, jinak je její jednání porovnatelné s jednáním osla, který, aniž má za něj náhradu, na rozbouřeném moři hodí přes palubu kapitána i s kormidlem s tím, že se mu nelíbí nasazený směr. Jiří Paroubek nebyl připraven, ukázalo se, že není schopen převzít řízení lodi, že není schopen jednat odpovědně a jen díky dobré vůli presidenta republiky a ostatních parlamentních stran, včetně ODS, došlo k dohodě o předčasných volbách a k vytvoření Fischerovy vlády. Tu dohodu dnes Jiří Paroubek rozbil a vládě nechce dovolit ani naplnit její program, ani požádat o nový mandát. Chce vládu slabou, vládu bez programu a bez mandátu, vládu závislou na ČSSD a plnící program ČSSD.

V diskusi na Otázkách Václava Moravce, vedle toho, že okřikoval své oponenty, aby mlčeli, jim Jiří Paroubek sdělil, že by mu vlastně za jeho zradu dohody měli být vděčni - zachránil je před blamáží, kterou by bylo další odmítnutí rozpuštění sněmovny Ústavním soudem, "zatáhl záchrannou brzdu". Učinil tak jen několik hodin před hlasováním o rozpuštění sněmovny, které ještě den před tím prohlašoval za jediné možné ústavně komfortní řešení krize. Nevysvětlil, proč podobnou starostlivost o osud dohodnutého řešení neprojevil již před schválením Ústavním soudem zamítnutého ústavního zákona o předčasných volbách. Radili mu tehdy jiní experti? Nebo je pan předseda Paroubek tak naivní, že neví, o co on a jeho strana poslední čtyři měsíce usiluje a o čem hlasuje? Nemá vůbec představu o tom, co jeho souhlas s předlohou znamená, a neví, co se vlastně stalo? Víme jen to, že se Jiří Paroubek a jeho straničtí experti opět projevili jako političtí diletanti a způsobili další chaos.

Ve svém článku "ČSSD odmítá nejistotu" předseda Paroubek vysvětluje, že jeho geniální politický tah zachránil zemi stabilní vládu a poslaneckou sněmovnu, která plní své kontrolní funkce a je schopna schválit rozpočet, který zamezí v současné těžké ekonomické situaci rozpočtovému provizoriu.

Sněmovna ocenila svou schopnost plnit své funkce natolik, že sama navrhla své rozpuštění - to, před kterým ji pan předseda zachránil.

Stabilní vláda sama oceňuje svůj mandát natolik, že žádá o jeho revizi, vědoma si toho, že ten původní rozbitím politické dohody skončil, že je si vědoma toho, že její mandát byl založen na dnes již neexistujícím politickém půdorysu.

Rozpočet, který má podle pana předsedy Paroubka vláda předložit, nemá být ten, který vláda v souladu se svým programovým prohlášením a svým mandátem připravuje, ale ten, který bude výsledkem jednání mezi zástupci KSČM, ČSSD a ostatními parlamentními stranami, které se jistě nemohou dočkat, až s panem Paroubkem uzavřou další pevnou a nerozbornou dohodu. Neodpovědné, sebestředné a chaotické jednání ČSSD a její odmítání ctít dosažené dohody nás k rozpočtovému provisoriu mílovými kroky přibližují.

Pan Paroubek nezachránil nic. Jen opět, jako již tolikrát před tím, proměnil nejistotu v chaos.

Česká republika potřebuje stabilní vládu, vládu schopnou provést nezbytná rozpočtová opatření a dovést zemi k volbám, nikoliv již mimořádným volbám na začátku října, ale s nejvyšší pravděpodobností k řádným volbám v květnu příštího roku. Tou vládou stále může být vláda Jana Fischera, ovšem pouze tehdy, bude-li vybavena novým programem a novým mandátem. Pokud bude vládnout na základě svého původního, dnes už událostmi překonaného programu a mandátu a s rozpočtem nadiktovaným politickými vyděrači, bude vládou zmítající se pod předvolebními politickými tlaky. Bude lodí plující bez cíle, bez kormidla a bez kotvy. Toho si jsou vědomi všichni, od presidenta přes všechny demokratické parlamentní strany až po předsedu vlády Jana Fischera, který to zdůraznil ve svém prohlášení po Paroubkově poslední politické piruetě. Jsou si toho vědomi všichni - až na destruktivní politická dvojčata, KSČM a ČSSD. Těm by vláda připomínající "Bludného Holanďana" bezpochyby vyhovovala.