K článku Josefa Jařaba Klausova zahraničněpolitická svévole (LN, 23.9.2008)

Číst něčí článek či prohlášení tak, jak si čtenář přeje, je velmi rozšířené. Mnoho lidí se sice naučilo číst, naučilo se dokonce psát, ale nikdy se nenaučilo psanému porozumět. Pan Jařab, amerikanista, jistě zná anglický výraz „reading comprehension“, který překládáme jako „porozumění čtenému textu“. Rozhodně se nedomnívám, že pan Jařab patří mezi ty, kteří čtenému textu nerozumí. Zbývá mi tedy jen jediné vysvětlení – pan Jařab se nemýlí, pan Jařab své čtenáře úmyslně klame.

Pan Jařab se pozastavuje nad tím, že „český prezident tak dlouho mlčel k dramatickým událostem v Gruzii, aby pak národu sdělil, že by musel napsat dlouhý traktát, který by složitou situaci vyčerpávajícím způsobem popsal. Ale my jsme intenzivně cítili, že to byl právě jeden z momentů, kdy politik a státník musí umět říci jasně a jednoznačně své „ano“ či „ne.“

President Klaus se k událostem v Gruzii vyslovil zcela jasně – odsoudil konflikt, prohlásil, že mu vadí nasazení ruské armády, a prohlásil rovněž, že „v zodpovědnosti za vyvolání války je role gruzínského prezidenta, vlády a parlamentu neoddiskutovatelná a evidentně fatální“. To jsou skutečnosti, které jsou navíc potvrzeny vývojem událostí a informacemi, které jsou nyní veřejně známé a popisované západním tiskem.

Pan Jařab (a oni nejmenovaní „znepokojení občané“) to ale cítil tak intenzivně, že se neudržel a musel nám sdělit, co nám tehdy president neřekl, ačkoliv to od něho očekával(i). Dozvěděli jsme se tak, že náš president jedná pod tlakem, sledovali jsme jak pan Jařab tápe, jak neví, zda je ten tlak „vnitřní nebo vnější“, dostalo se nám překvapivého odhalení, že presidentova kniha vyšla v ruském překladu a že prý dokonce Václav Klaus vystupoval v devadesátých letech proti ingolstadtskému ropovodu. President byl pokárán za nepřesná historická přirovnání a my jsme se dozvěděli, že „Klausova vyjádření ´ke světu´ jsou stále svévolnější, nezodpovědnější a absurdnější“, což bylo potvrzeno vůbec ne absurdním a jistě velmi odpovědným a seriozním přirovnáním presidentových stanovisek ke spikleneckým teoriím, podle nichž Američané nafilmovali přistání na Měsíci v Nevadské poušti.

Rád bych v té souvislosti též věděl, jak pan Jařab a „znepokojení občané“ nahlíží na aktuální přehodnocení postoje Evropské unie k Bělorusku a jeho presidentu Lukašenovi. Bude pan Jařab psát články, ve kterých přirovná presidenta Sarkozyho k Fidelu Castrovi a k Putinovi?

Mohl bych se téměř tázat, proč pan Jařab, který tak dlouho mlčel, až teď, dva měsíce po událostech v Gruzii, náhle cítil tak intenzivně potřebu „vysvětlit“ čtenářům motivy presidentových prohlášení, proč považoval za nutné naznačovat, že president jedná pod „vnějším či vnitřním“ nátlakem a proč považuje on i ti opět nejmenovaní „oni“ právě nyní za nutné se v zájmu „naší země i naší Evropské unie“ obracet na zákonodárce ODS:

„A tak se musíme ptát, zda už zodpovědní zákonodárci ODS vědí, že v osobě svého čestného předsedy prosadili na Hrad velmi problematického kandidáta. Anebo je v jejich straně už tak rozvinutý orwellovský ´doublethink´, že budou schopni své (doufejme) prozápadní postoje spojit s pokračující adorací Klause?“

Nemusím se ptát, přesto se zamýšlím nad tím, zda to nemá cosi společného s vnitřními konflikty v ODS, s Lisabonskou smlouvou a nátlakem na senátory a poslance, kteří budou pravděpodobně brzy hlasovat o její ratifikaci. Proti tomu hovoří jen to, že článek pana Jařaba je tak plný jedu a nenávist k presidentu Klausovi něj čiší tak okatě, že i panu Jařabovi musí být jasné, že na zákonodárce ODS bude nutně působit kontraproduktivně.

Pan Jařab nám připomíná, že již „letos v lednu, před prezidentskou volbou, na stránkách LN upozornil na zahraničněpolitická rizika, jež mohou plynout pro naši zemi i naši Evropskou unii z názorů vyslovovaných Václavem Klausem, který trvale – od moskevského puče v roce 1991 přes Bosnu a Kosovo až po dnešek – zastává linii shodnou s imperiálními zájmy Ruska.“

Cosi mi to připomnělo:

„Ještě před válkou mluvil jsem o tom s naším okresním hejtmanem, aby naše vláda nepodceňovala iredentistické hnutí na jihu. Dal mně též úplné za pravdu, poněvadž každý prozíravý člověk, kterému záleží na zachování této říše, musel již dávno předpokládat, kam bychom dospěli s přílišnou shovívavostí vůči takovým živlům. Pamatuji se dobře, že asi před dvěma lety jsem prohlásil v rozmluvě s panem okresním hejtmanem, že Itálie čeká na nejbližší příležitost nás zákeřně napadnout. - A teď to máme!"

A máte to, zákonodárci ODS. Pan Jařab vás varoval, a vy jste nedbali.

„Po zveřejnění mého lednového článku mě senátor Tomáš Jirsa (ODS) překvapivě obvinil z neserióznosti, a dokonce „nenávisti“ k prezidentovi, ale ke Klausovým proruským postojům, které byly předmětem mého varování, neměl, co by řekl. Četl má slova zřejmě, jak tehdy sám potřeboval, což jistě neplatilo jen o něm jediném“, napsal tehdy pan Jařab.

Pan Jařab je rozhořčen tím, že jej senátor Jirsa obviňil z neserióznosti. Byl tím překvapen a přičítá senátorovo obvinění tomu, že jeho varování četl tak, jak je sám potřeboval.

Je logické, že pan senátor Jirsa neměl, co by řekl k varování pana exsenátora Jařaba. Jeho absurdní varování před riziky, „jež mohou plynout pro naši zemi i naši Evropskou unii z názorů vyslovovaných Václavem Klausem“ má totiž asi takovou váhu, jako hodnocení italské politiky v první světové válce podané poručíkem Dubem.

Pan Jařab se nespokojuje s tím, že by nám interpretoval cizí text, ve svém článku reaguje na svou vlastní fantasii. Bohužel to neplatí jen o něm jediném.

Autor je poradce prezidenta republiky