(dopis strýci do zámoří)
Milý Radovane,
proslýchá se, že se už chceš zas vrátit na rodnou hroudu. Pospěš si, ať se potkáš u nás v Brně ještě s původním nádražím a stařičkými sportovními stadióny, dost se s nimi šturmuje. Říká se aspoň na předvolebních billboardech.
Psal jsi mi onehdy, že máš málo zpráv z domova, neb Tvé oblíbené české noviny přestali do zámoří dodávat pro nezájem Tvých krajanů od doby, co je tu šéfuje místní politik, který neumí moc česky. I když říká jasně, že do toho, co redaktoři píší, jim nekecá, těžko Tvým krajanům rozmluvit skepsi nad tím, že není ani tak důležité, o čem a jak noviny píší, jako o čem a proč nepíší a kvůli tomu je taky mocipáni kupují. Ale oceňuji Tvou smířlivost vůči (polo)našinci, zvláště když si vytrpěl své po vzoru Havlíčka a Komenského v daleké Etiopii, Francii a Švýcarsku, aby ho pak vláčeli po soudech se směšným obviněním, že za to donášel.
Proto aspoň pár řádků o tom, do čeho se ženeš. Vraha Jirku již asi za mřížemi nepotkáš, panovník vece, že ho pustí. Už prý jeho byvší ministr práva Pavel mu říkal, že o jeho vině má beztak pochybnosti, a jeho mladá s ním i pohovořila v kriminále, aby mu pravděpodobně tlumočila totéž.
Pokud našeho současného vladaře neznáš, tak to je ten, co po své korunovaci hlásal, že svůj feudální přežitek odmítá vůbec využívat. Čímž se vymezí vůči svému předchůdci, jehož amnestii označil za zločin. Už jednou jsem Ti o tomhle psal, páč rezignaci na ústavní pravomoc odemykat mříže považuji za alibismus. My soudci holt zohlednit nemůžeme všechno, a už vůbec ne situace, které po našem rozsudku nastanou. Proto na celém světě každý jak trochu osvícený, tak úplně zatemněný panovník vnáší do světa pozitivního práva občas projevy lidskosti. Ten náš dal ale najevo, že ani takový neplatič výživného nebo opilec za volantem, který mezitím přišel o nohu a shořel mu dům i s dětmi a autem, si pobyt na svobodě nezaslouží, neboť by i nadále mohl páchat obdobná svinstva.
Až u Jirky se zamyslel. „Je ve vězení asi dvacet let a existují důvodné pochybnosti o jeho vině,“ řekl na setkání se svými fanoušky, odbyv jízlivé dotazy novinářského póvlu odkazem na starý Churchillův bonmot o idiotství neměnit své zvyky. Je možné, že pan inženýr ví víc o jeho vině, než viděl ve filmu, zjistila první dáma, reportér Klíma a jeho dávný ministr, který mu radí dodnes. Škoda jen, že nedopověděl, jak ministra Pavla s jeho stížností vypoklonkoval tehdy soud nejvyšší, stejně jako všechny ostatní, které donekonečna údajné pochyby zkoumaly. Není těžké si všechna rozhodnutí přečíst, abys v případu ani Ty, Radovane, jako věčný škarohlíd, justiční omyl těžko dohledal.
Což o to, jestli dvacet nebo třicet let za katrem, to je docela fuk, jednou by ho pustili stejně. Ale prezidentská milost má smysl jako individuální akt milosrdenství při zohlednění životní situace konkrétního pachatele. Nikoli tu, jak píše (paradoxně zástupce hnoje, póvlu a fekálií) Jakub Pokorný v tiskovině ministra financí: “Tento speciální případ vyčnívá urputností, s jakou obviněný razí svou verzi, i přesvědčivostí. A navíc plzeňská policie se v době činu chovala opravdu divně. Dokonce se dá říct, že institut milosti tu máme právě kvůli „Kajínkům“ – rozhodně mnohem spíše, než aby prezident pouštěl marody zpoza mříží do nemocnice...“
Policie se u řady případů fakt chová podezřele a urputných verzí pachatelů jsem už viděl na stovky. Určitě mezi těmi za mřížemi jsou i nevinní, soudci nejsou bozi. Jejich obětí se rekrutují možná i z větších sígrů než tehdejší vyděrač a jeho dva pohůnci. Ale nevím, co si asi o lidské spravedlnosti pomyslí další, a to nejen doživotně odsouzení, pokud se našemu nejvyššímu ústavnímu činiteli zdá dvacet let už dost pro dvouapůlnásobného vraha a celoživotního recidivistu, který i ve vězení páchal trestnou činnost (pokud bychom fandili novodobému Monte Christovi, proč za ním do basy posíláme nešťastníky jen za to, že nastoupili do věznice o týden později?!).
Moc ale, Radovane, nespoléhej na to, že Ty, který jen těžko měníš své zvyky, bys podobného aktu mohl využít též. Panovník před každými volbami rád hřímá o tunelářích, aniž by kdo pochopil, koho tím myslí. Proto taky burácel o zločinu v podobě amnestie, vyhlášené předchozím strávníkem hradní kuchyně. Před níž přitom nebylo ani vůbec zřejmé, kolik z těch asi dvaceti po osmi a více letech zastavených stíhání, by dospělo k odsouzení, a pokud ano, k jakému trestu.
Vězeňská pryčna se ale aspoň uvolní pro nějakého dlužníka alimentů, za které teď má, Radovane, prý cálovat stát, a pak je drsně po flincích a flinkyních vymáhat. Nedočetl jsem se, v jaké výši, jestli v celé. Pokud by bylo víc takových jako Linda Evangelista, která chtěla a snad i dosáhla na svém manželovi F. H. Pinaultovi skoro 900.000 našich kaček měsíčně na syna, museli bychom zřejmě prodat část zlatých rezerv. Zato vím, že nejpopulárnější trestný čin zanedbání povinné výživy už dávno nechrání děti, ale maximálně státní fiskus. Devadesát procent matek podává trestní oznámení policii jen proto, že jim tímto aktem podmínil úřad práce vyplacení nějakých dávek. O tzv. účinnou lítost v podobě doplacení alimentů pak ani moc nestojí, protože by jim vzápětí v podobném poměru úřad zase dávky vzal nebo další neposkytl.
Ale Ty už máš děti velké, Radovane, tak Tě tenhle populismus asi nezaujme. Ani nepředpokládám, že budeš chtít pracovat, natožpak doma, a už vůbec ne pro někoho. Takže neoceníš nadcházející práva domácích pracovníků v podobě toho, že jim zaměstnavatel bude muset zajistit i doma bezpečnost a ochranu při práci včetně dostatečných světelných podmínek. I když by Tě možná stejně jako mne mohlo zajímat, jak by zabránil, aby Tě nepokousal doma při práci třeba žralok, pokud by ses ho rozhodl tam chovat.
Asi tu, Radovane, už žádné nejbližší volby, jež jsou motivem bizarních nápadů, nestihneš, mohou být každou chvíli, stejně jako v Brně nové nádraží. Pak bude zase nuda, sprejeři za mřížemi budou dál lepit pytlíky a lidi mít klid ke své domácí práci.
Tvůj
jinak soudce Městského soudu v Brně