Zdravotní stav obhajujícího prezidenta Zemana povzbuzuje další potenciální soupeře

Prezidentská volba možná spěje k velkému překvapení. „Myslím, že Zeman do kampaně půjde, ukojí si ego, ale pak prezidentství položí. Je jedno, jestli to bude za měsíc, půl roku, nebo rok,“ pravil senátor Jaroslav Kubera z ODS v rozhovoru pro týdeník Reflex. Sám už má kolekci potřebných senátorských podpisů, ale karty na stůl zatím nevyložil. „Když se objeví kandidát, s nímž budu spokojen,“ pravil dále Kubera, „klidně před ním smeknu, strčím podpisy do tašky a hotovo. Nemusím je použít.“

Tím, jak Miloš Zeman zdravotně schází, začínají různě vystrkovat růžky jiní kandidáti. Prostě cítí šanci, kterou by tváří v tvář zdravému Zemanovi asi neměli. Kubera prý ctí taktiku své strany mlčet o prezidentském kandidátovi do říjnových parlamentních voleb, jde však spíše o taktickou výmluvu, kdy se čeká jednak na vývoj Zemanova zdravotního stavu, jednak na fakt, zda se pokusný balonek jménem Kubera na Hrad ujme v průzkumech veřejného mínění.

V hlavní roli: chorobopis

Hlavní role v již rozběhlém prezidentském souboji tudíž stále patří Miloši Zemanovi, nyní dokonce jeho chorobopisu. A kandidát, jenž zatím v sociologických průzkumech prokázal největší potenciál porazit stávajícího hradního pána ve druhém kole, tedy Jiří Drahoš, těží zejména ze skutečnosti, že není Zeman. Vyhlíží slušně, kultivovaně, nemluví sprostě, netíhne k Pekingu ani k Moskvě. A není politik, do hry vkládá svůj kredit dosud veskrze apolitického vědce. Za jistých okolností mu to může stačit, poněvadž Miloš Zeman si svými eskapádami popudil i část svých voličů.

Michala Horáčka mj. tíží osobní historie sázkaře, kterou si část veřejnosti shrnuje slovem vekslák. Marek Hilšer poznává, že profese lékaře k úspěchu v politice nestačí, zvláště ne v zápasu o hlavu státu, kde veřejnost žádá též šediny a vrásky, životní zkušenosti a profesně nadto alespoň status dlouholetého ředitele velké nemocnice. Při minulé kampani se též řešilo přílišné drncání Škody Superb, a šance exšéfa největší české automobilky Vratislava Kulhánka tudíž nyní opravdu těžko odhadovat.

Zatímco v politickém hitu první poloviny letošního léta, v rozvodu registrovaného partnerství lidovců a STAN, padal jako jeden z nejčastějších termínů výraz volební systém, u prezidentského souboje se po něm slehla zem. Což je ale velká škoda i chyba zároveň.

Možná to zavinila skutečnost, že metoda výběru, kdy se ke zvolení vyžaduje nadpoloviční většina, a pokud ji nikdo v prvním kole nedosáhne, utkají se poté ve finále dva nejúspěšnější borci z kola prvního, je ve světě nejpoužívanějším, ba dominantním způsobem přímé volby prezidenta. Nic moc lepšího zatím nikdo nevymyslel, respektive existují lidé, kteří sice tvrdí, že ano, leč za cenu komplikovanosti pro voliče. A vybírá-li se jeden člověk, poměrné systémy se nedají použít, poněvadž tak daleko zatím medicína nepokročila, aby se prezident ušil ze třetiny těla Zemanova, čtvrtiny Drahošova, pětiny Horáčkova, z Hilšerova malíčku a Kuberových plic.

V dvoukolovém většinovém systému je každopádně nejprve nutné postoupit do druhého kola, v němž pak o výsledku ve velké míře rozhoduje, kdo konkrétní stojí proti komu konkrétnímu. Porazil by v roce 2013 Miloš Zeman ve finále Jana Fischera? Či Jiřího Dienstbiera? Zvítězil by Karel Schwarzenberg, kdyby čelil Vladimíru Franzovi nebo, ať zde máme zastoupenou i ženu, Táně Fischerové? Nevíme, dá se o tom pouze spekulovat.

I v „prezidentském“ volebním systému ovšem fakticky existuje volební klauzule. Nicméně je pohyblivá a lze ji definovat jako výši volebního výsledku toho druhého postupujícího. Roku 2013 činila 23 procenta. Ovšem nárůst počtu kandidátů zvyšuje pravděpodobnost snížení oné laťky, byť samozřejmě nelze zcela vyloučit situaci, kdy má první 45 procent, druhý 40 a dalších třicet uchazečů po půl procentu. Pokud by se však přízeň voličů hodně rozprostřela a k postupu do finále stačilo dejme tomu i 15 procent, pak zároveň – s mírnou nadsázkou – platí, že Hrad vlastně může dobýt skoro každý z kandidujících.

Počkejme do října

Shrnuto, výsledek prezidentských voleb se nyní stále nedá moc dobře předvídat, nejen kvůli kondici Miloše Zemana. Především zatím stále nevíme, kdo všechno nakonec naskočí do ringu. Přičemž zhoršování prezidentova zdravotního stavu patrně způsobí nárůst počtu kandidátů.

Kubera a ODS mají vlastně pravdu: počkejme do října, pak budeme moudřejší. Vždyť teprve pak rovněž propukne pořádná kampaň, kdy se pretendenti trůnu dosud známí spíše jen z plakátů nebo aranžovaných videí předvedou přímo v aréně – což může preferencemi dost zahýbat. Jan Fischer by mohl, byť asi dost nerad, vyprávět, jak utopil své šance v nepodařeném střetu s Milošem Zemanem na TV Prima. Leč pozor, jsme o pět let dále. Teď je to právě Zeman, kdo se – zejména kvůli zdraví – musí přímého střetu bát.

Autor je politolog

LN, 1.8.2017