Není tajemstvím, že laťka politické kultury, jež se pozná i na způsobu nakládání s veřejnými funkcemi, se u nás soustavně snižuje. Už ani slovník ústavních činitelů často nerozlišíme od mluvy štamgastů hospod čtvrté cenové skupiny těsně před zavíračkou.

Pokud si politici myslí, že je to cesta, jak se přiblížit voličům, mohou se pekelně splést. Zvlášť až se jednou přestanou hlídat, proti komu nabroušené výrazy používají.

Zejména o Andreji Babišovi se ví, že nejde pro slovo daleko. A to před médii perlí jen na půl plynu. Udělejme si svodku jen z posledního týdne. Německou europoslankyni Hohlmeierovou má za pomatenou a českou opoziční poslankyni Kovářovou za bestii. Ministra zdravotnictví ždímal na tiskovce jako malého kluka. Od koho Adam Vojtěch dostal nepravdivou informaci o testech soukromé lékařky? „Jméno!“

„Takovou dikcí na mě při výslechu křičeli estébáci,“ napsal mi do esemesky kamarád.

V poslední situaci se na premiérovi mohla projevit nervozita kombinovaná s únavou. Zápas s koronavirem není nic příjemného a odčerpává síly, které chtěl napnout jinam. Naštěstí se zdá, že jeho i Vojtěchovy kroky jsou promyšlené, profesionální a užitečné.

Jenže Andrej Babiš prokazuje, že se s obsahem a vyzněním svých prohlášení nemaže zcela záměrně. Nevynechá příležitost, aby neohodil své oponenty blátem. O občanech protestujících na demonstracích Milionu chvilek mluvil jako o zaplacených. S největší pravděpodobností kvůli tomu stane před soudem.

Neziskovou organizaci Transparency International označil za zkorumpovanou. Europoslance Zdechovského a Peksu pasoval na vlastizrádce. Jakmile Zdechovský pohrozil právními kroky, omluvil se. Krátce poté ale už opět skloňoval jejich zradu. Ve starých novinách bychom našli i další podobné případy.

Urážlivé zkratky a paralely zabírají odjakživa. Straší se zednářskými lóžemi, židobolševickým spiknutím, dlouhými prsty sudetoněmeckého landsmanšaftu, miliardářem Sorosem, na opačné straně barikády zase občas Putinem. I bezvýznamný komentátor tu a tam dostane e-mail s otázkou, kdo že ho platí.

Když se ale nějaká pomluva použije cíleně a na veřejnosti, nelze nepočítat s jejími dopady. Někdy se stokrát opakovaná lež začne považovat za pravdu, jindy si konzumenti fám a dezinformací pomyslí, že na každém šprochu je přeci pravdy trochu. Co když ta organizace s cizím názvem je skutečně nasazená proti lídrovi slavného protikorupčního hnutí? Proč čeští europoslanci nesvádějí konflikt s Babišem doma a víří jeho kauzy v Bruselu? Co je cizí političce do věcí svrchované České republiky?

Vždy se najde někdo, komu nedochází hranice mezi názorem a sprostou pomluvou a komu je těžké vysvětlit, že coby členská země Evropské unie se musíme zpovídat i těm, kteří přisypávají na náš blahobyt tučné peníze. Nemluvě o fanoušcích, kteří chtějí vidět v politice souboj v bahně, nebo dokonce ve volném stylu, kdy crčí i krev.

Rozdělená společnost je ideálním podhoubím pro podpásovky. Andrej Babiš je úspěšný i proto, že je mazaně využívá. Poslední scénka s ministrem Vojtěchem ale znovu připomněla, že občas nepozná mez a vypadne z role. Stačí, aby se premiér jednoho dne pustil do někoho u veřejnosti oblíbeného, nebo aby se kvůli něčemu osopil přímo na voliče a může zahájit sestup z politických výšin. Jedovaté šípy mířené na druhé ještě občas zvědavě sledujeme. Ty cílené na nás ale neodpouštíme.

Autor působí na Masarykově demokratické akademii (blízké ČSSD)