Někdy se realita zauzlí tak prapodivným a bezvýchodně vyhlížejícím způsobem, že nám snadno může uniknout, že řešení problémů máme před očima nebo na dosah. Už několik týdnů se vlekoucí vládní krize vyvolala stovky rozmanitých politických i mediálních komentářů, ale téměř žádný z nich nevzal v úvahu to základní:

Spolupráce všech tří koaličních stran je podvázána koaliční smlouvou, kterou podepsali zástupci všech stran 12. července 2010. Mimochodem, jeden z podpisů patřil také Kateřině Kočí, tehdy předsedkyni poslaneckého klubu Věcí veřejných. A ještě mimochodem připomeňme, že tatáž žena jen několik dní předtím, 27. 6. jménem Věcí veřejných podmínila vstup do vlády dosazením Radka Johna na post ministra vnitra. „Buď bude Radek John ministrem vnitra, nebo do koaliční vlády nepůjdeme,“ prohlásila nesmlouvavě Kočí. Kdyby komentátoři zavčasu připomněli tato fakta, možná jsme dnes mohli být v celém příběhu o nějakou tu kapitolu dále.

Proč? Odpověď je prostá. Najdeme ji v oné koaliční smlouvě. Hned v jejím úvodu se píše: „Smluvní strany se dohodly na následujících principech formování vlády České republiky: Ve vládě, která bude mít celkem 15 členů, bude uplatněno zastoupení ODS, TOP 09 a VV v poměru 6 (ODS) /5 (TOP 09) /4 (VV), a to v rozdělení ministerstev, které je uvedeno v příloze č. 1 této smlouvy.“ Příloha ovšem jednoznačně uvádí v pozici ministra vnitra Radka Johna. Jeho odchod z tohoto postu lze tedy považovat za hrubé porušení koaliční smlouvy. Samozřejmě, šedá je teorie a zelený strom života. Žádný ministr nemůže být ve své židli věčně, což platí i pro ministry této koaliční vlády. Koaliční smlouva na to pamatuje o pár odstavců níže, kde se píše: „Smluvní strany respektují ústavní právo předsedy vlády navrhovat prezidentu republiky jmenování a odvolávání členů vlády. Pro každý takový krok bude předseda vlády hledat předem podporu příslušné koaliční strany.“ Premiér Petr Nečas ovšem pro svůj návrh odvolat Radka Johna z pozice ministra vnitra žádnou podporu u Věcí veřejných nehledal. Prostě toto své rozhodnutí oznámil a to už vůbec nemluvíme o tom, že již několik měsíců předem, od času krize kolem jmenování policejního prezidenta, říkal o Johnovi, že jej považuje za špatného ministra, kterého je třeba vyměnit. Premiér se tedy opakovaně dopustil činů v rozporu s dikcí koaliční smlouvy, čímž tuto hrubě porušil.

Ve stejném odstavci pak také stojí: „Smluvní strany se zavazují, že po celé volební období Poslanecké sněmovny budou postupovat jednotně a v plném počtu svých poslanců při hlasování o vyslovení důvěry či nedůvěry vládě a při jejím sestavení.“ Nic zde nestojí o situaci, kdy se strana v mezičase zbaví některých svých členů, ať už z jakéhokoli důvodu a z jakkoli vysoce postavené funkce. Což je případ expředsedkyně poslaneckého klubu Kočí a jejích kolegů Škárky a Humla. Jejich odchodem nelze klub Věcí veřejných považovat za plnopočetný. Je chudší o několik členů, z toho o jednu signatářku koaliční smlouvy. I tuto situaci lze vnímat jako v rozporu s koaliční smlouvou. Ten, kdo ji porušuje, jsou tedy pro změnu Věci veřejné.

Pochopitelně, že může dojít k různosti názorů na leccos. Koaliční smlouva na to pamatuje v následujícím odstavci: „Strany se zavazují své případné rozpory řešit v dobré víře dohadovacím nebo smírčím jednáním smluvních stran. Dohadovací jednání bude vedeno ohledně společného postupu smluvních stran ve věcech, které nebudou dostatečně řešeny programovým prohlášením vlády nebo touto koaliční smlouvou. Ve smírčím řízení budou strany projednávat spornou věc. Dohadovací řízení probíhá na K9, smírčí řízení probíhá na Koaliční radě. V případě, že Koaliční rada nedojde ke konsensu, proběhne druhý stupeň smírčího jednání na K9.“ Současný spor mezi stranami neprojednávala Koaliční rada. To je sbor, jejž tvoří předseda strany, místopředsedové strany a předsedové parlamentních klubů stran. Takové grémium se k nynější krizi nesešlo. Rovněž se neschází K9, což je předseda strany a dva další zástupci. Zato se opakovaně sešla squadra pracovně nazývaná K12. Takový orgán se však v koaliční smlouvě nenachází. V tomto bodě tedy porušují smlouvu všechny tři její strany.

Co na takovou situaci říká koaliční smlouva? V závěrečných ujednáních čteme: „Porušení závazků uvedených v této koaliční smlouvě bude považováno za důvod k jednostrannému odstoupení od této smlouvy.“ Strany se však k tomu nemají, neboť by to implikovalo předčasné volby a nové rozdání karet. Jenomže tím se opět kolektivně dopouštějí porušení koaliční smlouvy.

Zbývá tedy položit dvě otázky a stačí, budou-li řečnické. Odpověď si na ně najde každý sám: Proč koaliční strany tolik lpí na své spolupráci, když se navzájem nemohou ani cítit? A jak může veřejnost věřit této vládě, když její členové nejsou schopni dodržovat ani jedinou smlouvu, pod kterou se podepsali?

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6