Sleduji mediální aféru kolem Nejvyššího kontrolního úřadu, viděl jsem reportáž ČT, poslouchám a zkouším si dešifrovat rozhovory a vyjádření aktérů a obchází mě z toho stále silnější neklid.

Jihlavané mě znají, jakmile mě něco znepokojí, ozvu se. Když bylo potřeba bránit televizi, neváhal jsem na Štědrý večer stát na Kavčích horách s transparentem, že se bojíme „opovize“ (ten název se ostatně vžil celonárodně). Stejně tak jsem sebe (i hodně lidí na Jihlavsku) zvedl při vlně společenské nevole „Děkujeme, odejděte“, reakci to na předcházející zhůvěřilost dvou největších stran - opoziční smlouvu.

Bohužel stejný vnitřní strach mě jímá i dnes.

Prezidenta NKÚ Dohnala znám od mládí. Nemusím snad připomínat, že v době jeho zvolení starostou jsem věru nepatřil do jeho tábora. Přesto nemohu nevidět jeho kvality: pronikavý intelekt, analytické myšlení, politicky až státnický úsudek, tah na bránu, schopnost formulovat úkoly i slova a především promýšlet jednání mnoho tahů dopředu.

Samozřejmě, za nikoho jeden nikdy nemůže ručit absolutně. Jak píše Mňačko, velká moc a peníze mohou charakter jedince hodně pokřivit. Co ale těžko změní, je jeho inteligence. Pokud by totiž Dohnal opravdu s tak hlasitým mlaskáním zneužil svého postavení, jak nám novináři mediálně předestírají, musel by nejspíš totálně zblbnout. Když si pak přečtu, že například to „skandální“ bydlení bylo schváleno někým jiným dávno předtím, než Dohnal na úřad vůbec pomyslel, musím si položit otázku: Jak to vlastně je? Qui bono?

Co když má pravdu reportér Jaroslav Spurný („Atentát na NKÚ“ - Respekt 2/2010), když říká, že pravým a kamuflovaným účelem kauzy je odstranit příliš nezávislého a šikovného kontrolora, který (některým) politikům důsledně a efektivně šlape na prsty? Nemáte vy novináři strach, že s velkým povykem posluhujete politickým šíbrům (skoro by se chtělo napsat mafii vzniklé z jejich zákulisního spolčení) a děláte za ně špinavou práci, aby si to oni, nyní už bez halasného vyhlašování opozičních i jiných smluv, tady potichu a bez překážek rozkradli? Hodně indicií tomu nasvědčuje, viz výše citovaný článek pana Spurného. Přinejmenším poměr závažných zjištění NKÚ a toho, jak se jim zákonodárci věnují (či spíše nevěnují), je alarmující. Kdo volá k zodpovědnosti je?

Hrůzná hypotéza, že? Nevím, která verze je pravdě blíž, ale selským rozumem: co přináší společnosti potenciálně horší riziko? Rozmařilý úředník, který stejně po téhle lekci nejspíš zkrotne a začne se chovat o poznání skromněji, nebo ponořené společenství nepoctivců, jimž už nikdo nepoloží dřívko přes cestu v jejich společně vyrubaném tunelu? Já se děsím té druhé varianty.

Novináři mají být hlídacími psi demokracie. Slyšíte právě hlas člověka, který chce klidně žít v téhle zemi, nebát se, nebýt úplně za osla či serpenízka a hlavně nechce ztratit víru v ideály. Je to pro investigativce ČT, MF Dnes a ostatních médií dost k tomu, aby v mumraji kolem NKÚ náležitě zbystřili?