Bohuslav Sobotka, tak dlouho a často líčený jako mdlý politik, prokázal, že tichá voda břehy mele a důsledně za pomoci Milana Chovance a jeho týmu definitivně ovládl ČSSD.

Přesto mi ještě o víkendu jeden z posluchačů napsal: „O bývalém prezidentovi EU někdo prohlásil, že má charisma mokrého hadru na podlahu. To samé Bohoušek. Člověk, který nikdy prakticky nepracoval, ač právník, byl ministrem financí. Dokud si ČSSD neuvědomí, že v čele potřebuje dalšího Zemana, ne Špidlu, do té doby bude padat. V roce 2013 nejhorší volební výsledek od roku 1996.“

Podobných poznámek najdeme na sociálních sítích fůru. V něčem se s realitou potkávají.

Sobotka od dokončení Právnické fakulty Masarykovy univerzity tráví život vrcholnou politikou. V roce 1996 byl zvolený do Poslanecké sněmovny poprvé a od té doby ji neopustil. Co víc: Od roku 1998 jde z jedné vysoké funkce do druhé. Než se stal premiérem, byl předsedou rozpočtového výboru sněmovny, šéfem poslaneckého klubu i ministrem financí. V letech 2005 až 2011 byl druhým mužem ČSSD a pak se posunul do křesla předsedy.

Tato kariéra jistou logiku má. Zatímco spousta členů do sociální demokracie přišla a pak zase odešla, Sobotka stranu pomáhal již coby gymnazista v roce 1998 obnovovat. Věřte nevěřte, podobní veteráni jsou téměř unikát. Kdo Sobotku nemá rád, může tvrdit, že si kariéru vyseděl na schůzích. I když si přitom jistě mnohé odpracoval i v terénu mezi lidmi nebo v zastupitelstvu Slavkova u Brna, kde strávil podstatnou část života.

Na Sobotkovu obranu lze také uvést, že má dar chápat i témata, která se míjejí s jeho odborností. Jako premiérovi se mu to teď hodí, když musí mít povědomí o práci všech rezortů.

A výtky k jeho charismatu? Na ty odpovídají průzkumy veřejného mínění, kde mu dlouho patří nejvyšší příčky – momentálně druhá za Andrejem Babišem.

Možná občané oceňují právě jeho nenápadnost. Je zkrátka výrazný svou nevýrazností. Extravagantních politiků štěpících společnost jsme si již užili až až. Spíš jim bych také přičítal hlavní díl viny za ztrátu důvěry voličů v tradiční strany, která se naplno vyjevila předloni.

Při setkáních s běžnými lidmi může Sobotka působit jako hodný, dobře vychovaný a snaživý syn či bratr nebo manžel. Prostě jeden z davu, který to ale „dotáhl někam“. Jenže zákonitě musí existovat i druhý Sobotka – ten, který dokázal nechat daleko za sebou četné šíbry, kteří snili o podobně hvězdné dráze, jako je ta jeho.

Lídr prostě musí být skvělý znalec parlamentních i stranických procedur a obratný vyjednavač při oficiálních příležitostech i v temném zákulisí. Politika má totiž stránky, kterými se její aktéři zrovna dvakrát nechlubí. Právě ony patrně o víkendu pomohly Sobotkovi stmelit ČSSD nebývalým způsobem. Prezidenta Zemana na sjezd nepozval, zato s ním i opozičními haškovci zúčtoval v písemné zprávě pro delegáty.

Prosadil si do vedení sestavu, o kterou stál, programovou rezoluci vymezující sociální demokracii vůči hnutí ANO i novelu stanov, jejichž zásluhou se ČSSD tváří jako strana otevřená a demokratičtější víc než dřív. Jenže aby tyto stanovy získaly podporu účastníků, musel Sobotka učinit politický „deal“, nebo, chcete-li, kšeft s regionálními bossy, kteří o žádné posílení moci řadových členů při sestavování kandidátních listin nestojí.

To uvádím jen jako příklad toho, jak se dobývají politické mety. Kdepak „mokrý hadr“ nebo jindy zmiňovaný „nudný suchar“. V naznačených disciplínách může obstát jen velmi houževnatý a cílevědomý jedinec.

Podstatné ale je, k čemu takto vydobyté pozice použije. Bohuslav Sobotka má pověst politika ctícího tradici a stavějícího na idejích. Pozorně sledujme, zda takovým zůstane i poté, co v ČSSD získal takřka absolutní moc.