Vstoupili jsme do roku, v němž 25. narozeniny oslaví Ústava České republiky. Osvědčila se, a přesto stále častěji zaznívají úvahy o její možné úpravě.

Když se ústava rodila, nebylo mnoho času na disputace. Během půl roku mělo dojít k rozdělení česko-slovenské federace, navíc proběhlo střídání politických elit. Ve volbách tenkrát uspěly ODS, KDU-ČSL a Občanská demokratická aliance. Plné ruce práce měli především právní experti těchto pravicových partají.

Stranou zůstal Pavel Rychetský, který byl sice do ústavní reformy ponořen již v předlistopadovém disentu, leč v Čalfově vládě reprezentoval Občanské hnutí, jež ve volbách 1992 pohořelo. Mezi vítězi nebyl ani Zdeněk Jičínský, dříve právní expert Občanského fóra a později poslanec za sociální demokracii. Bokem stáli i odborníci radící Václavu Havlovi.

Přesto výsledný produkt nebyl špatný. Obsahuje inspiraci první československou ústavou z roku 1920, některé prvky přejímá z éry předlistopadové, v řadě ohledů se podobá porevoluční ústavě a sem tam zavadíme i o nějaký ten vzor ze zahraničí. Navíc působí civilně a není ani moc upovídaná.

Pozorovatele politického dění přesto napadá řada míst, která by se hodilo upravit či doplnit. Nechybí ani lidová tvořivost našich volených zástupců. Politici ANO se domáhají zavedení klouzavého mandátu, komunisté prosazují ztrátu mandátu za změnu klubové příslušnosti zákonodárce, poslanci TOP 09 a Starostů už před třemi lety navrhli zrušení imunity zákonodárců a prodloužení doby jmenování ústavních soudců.

Za revizi by stály kontrasignované pravomoci prezidenta, kompetence Senátu a jeho vztahy se Sněmovnou, postavení státního zastupitelství nebo lhůty vymezené ke konání ústavních činitelů.

Uhranutí národem

Se zdaleka nejsledovanějším námětem ale přišel profesor ústavního práva a místopředseda Legislativní rady vlády Aleš Gerloch, když doporučil zanést do preambule věty: „Česká republika je vlastí příslušníků českého národa a národnostních a etnických menšin, které jsou s ní trvale spjaty. Právním výrazem tohoto trvalého svazku je institut státního občanství.“

Tento návrh by za normálních okolností šlo pokládat za pokus o formální zpřesnění zákona všech zákonů. Třeba si profesor Gerloch jen po čtvrtstoletí všiml, že mu cosi zásadního v ústavě schází. A to přesto, že země funguje i bez národního zarámování – a sotva po něm bude fungovat lépe.

Aleš Gerloch argumentuje existencí České národní banky i Organizací spojených národů. Připomíná též, že Slováci na národ při sepisování své ústavy nezapomněli. Přitom právě slovenské národovectví bylo tenkrát trendem, pro který česká strana pochopení neměla.

Dnešní uhranutí národem působí poněkud konjunkturalisticky. Kdekdo se ohání vlastenectvím, na vzestupu je i nacionalismus. Na internacionalismus se zapomíná i na levici a multikulturnost je téměř neslušným slovem. Profesor Gerloch v prosinci v MF Dnes bezmála strašil kosmopolitismem a prosazováním zájmů jiných národů na úkor našeho.

Zato Pavel Rychetský v listopadu v Lidových novinách upozornil na pochyby některých historiků, zda by nebyl úspěšnější projekt federace na půdorysu habsburské říše než samostatný stát. Národ jsme si ve 20. století navykli definovat politicky, občansky, z hlediska obývaného území, nikoli etnicky. Nevím, zda by nám zrovna toto couvání pomohlo v bezpečnostní či migrační krizi.

Ministr pro legislativu Jan Chvojka nedávno svolal první kulatý stůl k ústavě a jejím změnám a další prý budou pokračovat. Držme expertům a politikům palce, aby se drželi věcné roviny a byli na pozoru před zanesením ústavy ideologickou vatou.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus