Do vývoje krize zasáhl Václav Klaus, když neodvolal na návrh premiéra dva ministry. Bylo užitečné, že tak vytvořil časový prostor, který umožnil, aby vychladly horké hlavy?
Podle mého názoru byl presidentův zásah velmi nešťastný. President velmi zúžil manévrovací prostor premiéra Nečase a podlomil jeho autoritu, postavil jej do role nedospělého hocha, který přináší bezcenné a špatné návrhy.
Ani na okamžik nevěřím tomu, že president nečetl deníkem MF Dnes zveřejněnou obchodní strategii ABL a Víta Bárty. Presidenta znám, pracoval jsem v jeho těsné blízkosti téměř pět let a vím, že je velmi důsledný, velmi uvážlivý a velmi metodický. Vím, že dříve, než se k něčemu vyjádří, důkladně si věc prostuduje. Nevěřím, že by intervenoval do Nečasových pravomocí a odložil odvolání ministrů, aniž by si důkladně ověřil, co k nim premiéra vedlo. Celý národ věděl, že tím, co premiéra Nečase vedlo k odvolání ministrů ABL, bylo zveřejnění „obchodního plánu“ ABL. A najednou máme věřit, že president ten zveřejněný plán ani nečetl. Nevěřím, že by cosi prohlásil za mediální bublinu, aniž by si to přečetl. A nevěřím, že pokud si to přečetl, skutečně věří, že jde jen o mediální bublinu, že nevidí nebezpečí, která se v plánu ABL a její strategii pro ovládnutí politického prostoru České republiky skrývají.
Přesto president udělal právě to. On sám i jeho mluvčí Petr Hájek prohlašují, že obchodní plán ABL, který objektivně existuje, i jeho dosud realizovaná část, dosazení exponentů ABL do vysokých pozic ve státní správě a českém politickém systému, jsou jen chimérou a mediální bublinou a skutečně důležitou věcí a skutečnou příčinou vládní krize jsou fantastické spiklenecké fabulace slečny Kočí.
Prostor, který president vytvořil, není prostorem pro vychladnutí horkých hlav. Je jen otevřením prostoru a významnou podporou pro jiné horké hlavy a pro jejich válku uvnitř ODS. Ještě nikdy jsem neviděl takový omyl v presidentově úsudku. Nikdy jsem neviděl jiný takový zřetelný výraz nadřazení jeho vlastních politických preferencí zájmům státu. Pro mne, který si ho velmi váží, kdo byl po celých posledních dvacet let jeho politickým stoupencem a část těchto let jeho spolupracovníkem, je to skutečný a nečekaný šok. Ani se nepokouším si to nějak vysvětlit, je to příliš čerstvé a příliš subjektivní. Nevím, zda to někdy pochopím.
Presidentova intervence otevřela navíc i prostor pro ABL a Věci veřejné. President se fakticky stal jejich spojencem, dal jim „imprimatur“ a „nihil obstat“. Pro premiéra Nečase to bude znamenat, že jeho autorita, potřebná k prosazení jakýchkoliv personálních změn, je předem oslabená a každý jeho pokus o „deABeLizaci“ státní správy bude předem zpochybněn. První příklad vidíme již dnes na pokusu přivést Johnova náměstka Moroze do Johnova nového úřadu a reakci Věci veřejných na Nečasovo odmítavé stanovisko. Věci veřejné zde provádějí něco, co bychom mohli nazvat ve vojenské terminologii „průzkum bojem“. Otevřel se jim prostor a teď si ověřují, kam až sahá. Každý další pokus premiéra Nečase o očištění státní správy od exponentů ABL bude narážet na odpor Věcí veřejných a každý bude znamenat novou minikrizi, která bude hrozit explozí, rozpadem koalice a pádem vlády.
Předčasné volby jako řešení vládní krize mají v Česku špatnou pověst. Vychází to spíše z reálných zkušeností, anebo z nechuti představitelů vlády opustit nedávno získaná křesla?
Bohužel obojí je pravdou, to první úplně a to druhé do značné míry.
Co pozitivního by mohly přinést předčasné volby? Kde na světě pomohly?
Předčasné volby by mohly mít pozitivní účinek, pokud by jejich vítěz měl vlastní plán na provedení potřebných reforem. Bohužel jejich v tuto chvíli pravděpodobný vítěz, levice, žádné vlastní alternativní reformní plány nemá a těžko je v reálném čase dokáže připravit a formulovat. Na Slovensku měla vítězná levice výhodu v tom, že ač rozjeté reformy kritizovala a díky jejich kritice dokázala vládu převzít, mohla reformy po svém nástupu k moci prakticky beze změn ponechat v platnosti. U nás reformy ještě nejsou přijaty a není co přebírat. Pochybuji, že za těchto okolností levice vůbec po převzetí vlády a tím i odpovědnosti za další vývoj touží. V této situaci jsou předčasné volby krokem do tmy a nikdo neví, co se v té tmě skrývá.
Varujete před tím, že lidé ztrácejí víru v demokracii jako fungující politický systém, schopný vypořádat se s korupcí a jinými zlořády. To se projevuje nějak konkrétně?
Všimněte si, do jaké míry vymizela politická diskuze. Nejen na internetových diskusních fórech, téměř vymizela i v diskuzích politiků. Diskuze se omezily na deklarace postojů a pokud pokračují, nevyhnutelně se jejich téma změní na vše překrývající problém - korupci. Nejde ani o diskusi o korupci, každá strana se omezí na čtení listu afér svého protivníka. Nikdy se nedozvíme, jak strana či diskutující politik chce problém řešit. Dozvíme se jen, že ti druzí jsou ještě horší než my. Polarizace politiky dosáhla takové úrovně, že zcela zmizel vzájemný respekt, že skutečná politická diskuse již není soubojem idejí a názorů, ale jen kolbištěm pro nikdy nekončící zápas bez vítěze, bez skrupulí a bez pravidel, ve kterém je dovolen každý faul a respekt k oponentům je považován za slabost, pokud ne přímo za zradu.
Naše politika se změnila. Začíná být zlá a agresivní. Někdy se mi zdá, že nám ubývají nejen skutečně kvalitní politici a skutečně kvalitní novináři, ubývají nám i „kvalitní“, to znamená myslící, voliči. Za to ale přibývá politických fandů, těch, kteří jsou politickými ekvivalenty fotbalových rowdies. Tvrdí, že jsou levicoví nebo pravicoví, ale neptejte se jich proč. Neví. Mají jasno jen v tom, že nenávidí ty druhé.
Bohužel stále více lidí pokládá tento pokřivený obraz naší politiky za typický a podstatný rys demokracie. Ještě před deseti lety by názor, že nepotřebujeme demokracii a svobodnou diskuzi, ale pořádek, že všichni politici jsou zloději, že je není možné volit, ale bylo by třeba je všechny zahnat jak se říká „do tepláků“ a že parlament není nic než žvanírna, byl pokládán za extrémní a úchylný. Až příliš připomíná období před nástupem totalitních populistických režimů, fašismu a komunismu. Dnes jej přijímá více a více občanů. Důsledkem je to, co vidíme – ztráta důvěry etablovaných politických stran, ztráta důvěry v jejich schopnost jednat v zájmu voličů a touha po něčem novém, po někom, kdo není spojen s tradičními stranami a kdo se náhle objeví, aby vnesl pořádek do našeho malého světa.
Nečas má pověst čestného politika, slíbil boj proti korupci. Nemůže zvrátit tento negativní trend?
Petr Nečas má svůj manévrovací prostor velmi omezený nejen prezidentovou intervencí, ale hlavně nejednotou v ODS. Doplácí na její dlouhodobou nevůli vypořádat se s klientelismem a korupcí ve vlastních řadách, zejména na úrovni krajských organizací, které ovládají její nejvyšší orgán, výkonnou radu. Pokud si ODS tento problém nevyřeší, nebude mít její předseda, bez ohledu na jeho vlastní charakter a snahu, na efektivní boj s korupcí žádný měřitelný vliv. ODS měla po odvolání Topolánka a dalším propadu preferencí, který vedl k její porážce ve sněmovních volbách, šanci se k problému postavit čelem a začít jej řešit. Místo toho jej prohlásila za Topolánkův škodlivý výmysl a zakázala o něm mluvit. „Nová“ ODS není v ničem nová. V jejich orgánech nedošlo k signifikantním změnám, na celostátní úrovni z kola vypadlo jen několik voliči vykroužkovanch politiků. V Praze se z bývalých radních stali starostové obvodů a ze starostů obvodů radní a primátor byl „vykopnut nahoru“ do sněmovny. Pražská ODS nedokázala ve svých řadách nalézt jediného trochu věrohodného kandidáta na primátorské křeslo a musela narychlo povolat nečlena, lékaře Svobodu. Ani to nepomohlo, volby v Praze vyhrála TOP 09. Stará posádka se jen přeskupila, promluvila o „Nové ODS“ a pokračuje ve spolupráci s ČSSD ve stejných praktikách, které ODS i ČSSD přivedly tam, kde dnes jsou. Žádný předseda ODS, ať už to je či bude kdokoliv, nezmění nic, pokud se nezmění sama ODS. Zda a kdy se to stane, nevím, vím ale, že pokud se to nestane, bude ODS i nadále ztrácet důvěru veřejnosti a pravicových voličů a ztratí svou bývalou dominanci na pravici. Nepomůže jí žádný „návrat ke kořenům“. Je jedno, s jakými principy a zásadami si bude chtít voliče získat, když ztratí jejich důvěru. Z krásných idejí se stanou jen slova, kterým nikdo nevěří. Není to vina těch idejí, je to vina jejich nevěrohodných hlasatelů
Ztráta důvěry ODS není ztrátou důvěry v pravicovou politiku, ODS ani její voliči své pravicové politické hodnoty nikdy neztratili, voliči ale ztratili důvěru v to, že kmotry stále více ovládaná ODS bude mít vůli a bude schopna je v reálném politickém světě prosazovat, že jejímu vedení jde skutečně o zájmy státu a zájmy jejích voličů.
Každá vláda má zpočátku potíže, než se její členové zorientují ve svých resortech i celkové situaci a než začnou jednat jako tým. Dá se vyloučit, že ministři současné vlády budou po překonání své vnitřní krize fungovat lépe?
Především je nutno si říci, že v této vládě již nejsou, po mnoha měsících jejího působení, žádní nováčci. Jsou ve funkcích dostatečně dlouho a mnozí z nich navíc mají mnohaletou zkušenost. Pochybuji, že ti z nich, kteří se dosud v problematice svých rezortů nezorientovali, se po dohodě z Kramářovy vily náhle „najdou“. Krize ostatně nebyla jejich osobní vnitřní krizí, nevnímali ji tak, šlo z jejich pohledu o krizi vlády a krizi koaličních vztahů. Netroufám si v několika větách hodnotit jejich kvality, ostatně to je v pravomoci premiéra. Pochybuji, že Petr Nečas ještě najde odvahu vládu restrukturalizovat na základě hodnocení dosavadní práce ministrů. Vztahy v koalici jsou tak napjaté, že každý pokus o jejich veřejné hodnocení a případné odvolání nutně narazí na odpor koaličních stran a premiér se podle mého soudu neodváží křehkou koaliční loď znovu rozhoupat. Ministři sami budou fungovat podobně jako dosud, někteří dobře, někteří méně dobře. Podle mého vlastního soudu se vyloženě neosvědčil bývalý ministr vnitra, Radek John. Toho se ale žádné případné hodnocení premiéra Nečase stejně nedotkne, byla pro něho předem zřízena nová pozice místopředsedy vlády pro boj s korupcí. Petr Nečas ostatně po tom, co president veřejně zpochybnil jeho úsudek a jeho autoritu, sotva bude mít sílu smysluplnou restrukturalizaci vlády prosadit.
Co se týká týmové práce, rozhodně se nezlepší. Každá koaliční strana se bude od tohoto okamžiku starat především o léčbu vlastních v krizi utrpěných šrámů a přípravě své pozice pro příští volby.
ROLE MÉDIÍ
Řada politiků i představitelů kulturního života kritizuje novináře, že přispěli k vládní krizi. Mohou to média skutečně zařídit, ať už s ohledem na vlastní byznys nebo na zájmy někoho v pozadí?
Podle mého soudu media krizi v žádném případě nevyvolala. Media jsou poslem, který přináší zprávy. Já to vidím tak, že nejsou vždy věrným a přesným poslem, že zprávu někdy skreslí, udělají ji čtenářsky více atraktivní, ale velmi vzácně si ji vymyslí.
Marshall McLuhan měl pravdu v tom, že „media is the message“, nečtu to ale tak, že media jsou odpovědná za špatné zprávy, čtu to tak, že media popisují a tím zároveň spoluvytvářejí společenské prostředí. To je ovšem nezbavuje spoluodpovědnosti za stav společnosti. Media jsou pro širokou veřejnost jediným zdrojem informací, a ne vždy si svou odpovědnost připouští.
Ne že by cílené mediální kampaně neexistovaly, nejsou ale primárně produktem medií, jsou produktem těch, kdo mají na umělé kampani politický zájem a kdo mediím informace a dezinformace cíleně dodávají. Problém medií je v tom, že mnohdy tuto politickou hru až příliš lehce přijmou, že se až příliš snadno nechají zneužít, že si informace dostatečně neověřují, že často neověřené zprávy rychle a jednoduše přebírají jeden od druhého (příkladem je falešná zpráva o setkání Mirka Topolánka a slečny Kočí, která se postupně objevila ve všech novinách) a že mnohdy velmi pochybně hodnotí jejich význam. Pak se dočkáme toho, že skáčeme od skandálu ke skandálu, hloupá miniaférka dostává naprosto nezasloužený význam a skutečně významná informace je relegována někam na zadní stránky a je brzy zapomenuta.
Problémem je i téměř neexistující hranice mezi informací a komentářem. Málokdy si přečteme zprávu, která nám dá informaci o události, aniž se zároveň chtě nechtě dozvíme, jak ji máme „správně“ v uvozovkách hodnotit. Tomu vnucenému hodnocení obyčejně odpovídá i obsah, nedozvíme se nic, co by autorovu hodnocení odporovalo. Někdy je zpráva sama více názorově vyhraněná než příslušný komentář v těchže novinách. Já bych od zprávy očekával popis události a od komentáře její hodnocení.
Zkráceně: zprávy chci v maximální míře objektivní a úplné, komentář chci naopak subjektivní, chci vědět, jak danou událost hodnotí komentátoři, jejichž úsudku si vážím, ať už jsou názorově vpravo, nebo vlevo – chci vědět, jak na tu či onu otázku pohlíží levice i pravice. Komentář Alexandra Mitrofanova má pro mě stejnou hodnotu jako komentář Bohumila Pečinky – bez ohledu na to, který z nich je mi názorově bližší, mi oba pomáhají událost pochopit, zhodnotit a umístit v politické krajině.
Nedomnívám se, že media řídí „kdosi v pozadí“ nebo jen a jen obchodní zájmy vydavatele. Obchodní zájmy vydavatele přesto považuji za problém, ne ani tak jako problém neobjektivnosti a manipulace, spíše jako problém bulvarizace a honu po senzacích. Někdy je to až komické, nedávno jsem v novinách, které jsou považovány za „solidní“, narazil na titulek, který zněl cosi jako „Ministerstvo obrany chce nakoupit předražené Tatry za 600 milionů!“. Z článku jsem se dozvěděl pravý opak – ministerstvo nabídku právě pro její vysokou cenu odmítlo.
Mediální masáž prý rozhodla volby v roce 2010, tím jsou média spoluviníkem toho, že vládu tvoří nové, nevyzkoušené strany, jakými jsou Věci veřejné. Do jaké míry má smysl hleda u médií odpovědnost?
Mediální masáž sama ještě nikdy žádné volby nikomu ani nevyhrála, ani neprohrála. Nové a nevyzkoušené strany jsou málokdy úspěšné ve volbách tam, kde etablované strany fungují, jak mají, kde nejsou zmítány skandály a aférami, tam, kde reprezentují zájmy svých voličů a kde veřejnost není jejich jednáním znechucena. Nevěřím v heslo „vox populi, vox dei“, nevěřím v superinteligenci a bezchybný úsudek průměrného voliče, i voliči někdy (a často) chybují, ale nevěřím ani tomu, že průměrný volič je tak lehce manipulovatelný hlupák. Nové strany jsou úspěšné tam, kde etablované strany ztrácejí jeho důvěru. Volič, který ztratil důvěru v systém, není motivován positivně, nehledá stranu, která bude lepší, hledá a volí stranu, o které se domnívá, že nebude horší. Odpovědnost za to nenesou jen media, v daleko větší míře za to nesou odpovědnost ti, kdo voličovu ztrátu důvěry v systém dlouhodobě zavinili – právě ti, kteří dnes na ztrátu své důvěryhodnosti doplácí.