Počátkem týdne přinesla média zprávu, že Mirek Topolánek v rámci svého volebního turné zavítal i na akci zvanou Slavnosti slámy. Což je příznačné, nejen pro ODS, ale pro celou českou politiku - pokud by v rámci oněch slamných slavností pořádali soutěž v mlácení prázdné slámy, byl by jakýkoliv český politik jednoznačným favoritem. Ale, napíšu-li to jen takhle, politikům hodně ukřivdím. Jsou totiž mistry v trochu jiné disciplíně - v co nejefektnějším, a někdy dokonce i v co nejefektivnějším mlácení prázdné slámy.
Už v prvním ročníku se každý student politologie dozví, že éra masových stran je dávno ta tam. Strany tehdy mívaly hodně členů, jak přímých, tak nepřímých, napojených na stranické prostředí skrze různé přidružené organizace jako odbory, tělocvičné jednoty či sdružení žen. V některých případech si strany dokonce vydržovaly paramilitární jednotky, jež, pokud zrovna neosnovaly nějaký ten puč, nacházely vyžití alespoň v pouličních politických „diskusích“.
Dnešní sociální demokracie nemá ani zdaleka tolik členů, jako mívaly v dobách první republiky jen její ženské spolky. Z éry masových stran zůstaly pouze některé paleontologické dozvuky, k nimž patří například stranické oslovení (bratře a sestro u lidovců, soudruhu a soudružko u komunistů). Strany vzniklé až po listopadu 1989, bez historické tradice, žádné oslovení příznačně nemají (není mi známo, že by si u zelených říkali třeba brouku).
Od šedesátých let minulého století se v Evropě masový charakter stran vytrácí, roste význam stranického vedení, strany se nemohou už tolik spolehnout na pevné a trvalé organizační vazby, jež je pojily s jistým sociálním či sociálně-ideovým prostředím. Musí se naučit operovat na „volebním trhu“, bojovat o atomizované voliče pomocí masmédií či vlastních reklamních kampaní. Zatímco dříve připomínaly spíše církve, nyní se podobají firmám. A dolistuje-li student politologie ve skriptech až na stránku, kde se tato proměna, způsobená vývojem některých základních parametrů západních společností, popisuje, narazí i na podivný termín: „omezení ideologické zátěže“. To je přesné. Ideje, kdysi stavební kameny lidské identity, jsou najednou zátěží, neužitečným pytlem písku, jenž se musí odhodit, aby stranický balon vzlétl ke hvězdám moci.
Někteří politologové dokonce soudí, že mezi politickým bojem a soupeřením Pepsi Coly s Coca Colou či Adidasu s Pumou už neexistuje žádný podstatný rozdíl. Což je - alespoň zatím - přece jen trošku odvážné tvrzení, neboť bez malého pytlíčku s pěkně rozemletým ideovým písečkem se politik pořád ještě úplně neobejde, ale pokud této interpretaci uvěříme, zmýlíme se mnohem méně, než když si budeme myslet, že v politice jde o nějaký souboj velkých myšlenek.
„Kolu, pijeme kolu, není to náhoda, že u jednoho stolu,“ vyl na sklonku normalizace z každého druhého rádia Michal David. To je také velmi přesné. Kolu mohou pít (a kupovat si ji) všichni, republikáni i demokraté, hetero- i homosexuálové, křesťané i ateisté, ba i muslimové, jimž tento nápoj sice může vadit jakožto symbol americké kultury, nicméně nic vepřového se do koly myslím nemíchá, a pokud ano, nevadí, recept je přece tajný.
A co pepsi? Přece nezůstane na ocet. Musí se nějak vymezit. Ale jak? Nejlépe jako symbol něčeho. Profesionální ochutnávači prý sice dovedou kolu a pepsi rozeznat, lidu je však třeba tu či onu značku s něčím spojit, s nějakým idolem (že ji pije), s tváří, s pocitem, s příběhem.
A nejinak tomu bude u nás při souboji oranžády s modrožádou. Jiří Paroubek se začal průzkumy řídit už dávno, a když ho chtěli v ODS napodobit, museli vymyslet trik: program prý napíší sami voliči (na webu či na mítinku). Jde samozřejmě jen o marketinkové mlžení, aby modré nikdo neobvinil, že se opičí po Paroubkovi. Neopičí se, jdou dál, vědí, že jakýkoliv program je zbytečnou zátěží, která může některé potenciální zájemce odradit, a pak též nesmírně komplikuje povolební koaliční jednání. Minule se jim rovná daň pěkně vzpříčila v krku, málem je zadávila - letos, poučeni z krizového vývoje, si tedy patrně chtějí dát dobrý pozor na veškeré pevné závazky. S volebním programem, dávno po Paroubkovi, vystartují až na konci srpna.
Jde-li jen o idoly, pocity a příběhy, co tedy letošní volby rozhodne? Oranžádu pijí spíše ti, kdo více spoléhají na stát a chovají jistou nostalgii po časech normalizačních jistot, modrožádu ti, kteří o něco víc sázejí na sebe a listopadovou změnu vnímají jednoznačně pozitivně. Vyhraje ten, kdo lépe udeří na tu svoji strunu („pavlovovský reflex“) v nitru těch roztěkaných či rozpolcených. Toť vše. Jestli to někoho baví, může si hrát. Jestli ne, nic proti tomu nesvede.
LN, 13.8.2009
Autor je politolog