Jak se zdá, nikdo dnes nemůže být zvolen prezidentem České republiky bez souhlasu komunistické strany, ať již tím, že budou pro jednoho kandidáta hlasovat, či tím že odmítnou dát hlasy jeho oponentovi. A tak oba dnešní kandidáti se snaží zalíbit poslancům strany, která je pokračovatelem dost smutné české historie.

Oba kandidáti na funkci prezidenta tvrdí že dnešní komunistická strana se změnila a je již standardní politickou stranou, která navrhuje a schvaluje zákony v parlamentě a že se už nemůže vrátit do let 1948 až 1989. Jan Švejnar přijel až z Michiganu, aby se snažil zalíbit komunistickým poslancům. Prezident Klaus to ještě trumfnul tím, že hrdě prohlásil, že po roce 1989 se postavil proti zákazu komunistické strany.

Možná, že tomu tak je, ale těžko tomu může věřit každý, kdo prožil celou poválečnou dobu. Pamatuji, že po roce 1945 jsem také často slyšel, že tehdejší komunistická strana je jiná, že chce jenom sociální spravedlnost a demokracii. Časy diktatury proletariátu jsou prý již pryč. Nejednou jsem tehdy v Praze slyšel, že komunistická strana se změnila od let třicátých, kdy Gottwald prohlašoval, že se jezdí učit do Moskvy, jak buržoustům zakroutit krky. Také jsem slyšel od českých levicových intelektuálů té doby, že vědí, co se dělo v Sovětském svazu v třicátých letech, ale to se prý u nás nemůže stát. My jsme jiní.

Hlavní a nejdůležitější rozdíl mezi dnešní komunistickou stranou a KSČ je, že dnešní komunisti nejsou u moci. Nakonec i v třicátých letech komunistická strana byla v parlamentu a hlasovala o zákonech a nikoho nepopravovala a nezavírala. Nebyla totiž u moci. Po válce, před volbami v roce 1946 komunistická strana měla v programu mimo jiné podporu malého podnikání a živnostníků, Gottwald se moc urazil, když někdo komunisty obvinil, že chtějí zavádět kolchozy na venkově, a ovšem mluvil i o nutnosti náboženské svobody a o demokracii.

Když se ale komunisti dostali k moci v únoru 1948, celý stranický program se náhle změnil. Výsledek byl smutný.

V roce 1948 byl národní důchod na hlavu v tehdejším Československu vyšší než v západním Německu a podstatně vyšší než v Rakousku či Italii. Každý, kdo utekl z Československa po únoru 1948, to zjistil na vlastní kůži. (To je poznámka na adresu těch, kteří stále tvrdí, že jsme odešli za vyšší životní úrovní.) Po 40 letech vědeckého plánování byl národní důchod na hlavu v Československu zhruba poloviční ve srovnání s Německem, Rakouskem či Itálií, i přes všechny ty snahy nadšených brigádníků a stachanovců.

Po únoru 1948 bylo několik stovek lidí odsouzeno k smrti ve vykonstruovaných politických procesech , tisíce lidí strávily léta v koncentrácích a kriminálech a statisícům lidí nebylo dovoleno studovat či pokračovat v zaměstnání. Tisíce lidí byly přímo nebo nepřímo nuceny udávat své příbuzné a sousedy.

To byl výsledek vlády té „změněné komunistické strany“.

Prezident Klaus a mnozí další dnes tvrdí, že se doba komunistické diktatury nemůže vrátit. Můžeme si být opravdu jisti? Zatím volí komunisty asi 15 procent voličů a asi třetina národa si myslí, že za komunistů bylo lépe, a to je v době hospodářské prosperity a poměrně nízké nezaměstnanosti. To ovšem nemusí nutně pokračovat. Mnoho se může stát, co může ovlivnit negativně českou ekonomii a politickou stabilitu.

Například může dojít k náhlému přerušení dodávek ropy či plynu, jako následek zvýšených nepokojů na Středním východě či v Nigerii. Cena ropy se může podstatně zvýšit přes noc a způsobit hospodářskou krizi a nezaměstnanost v celém průmyslovém světě.

Přerušení dodávek z Ruska také není nemyslitelné.

Domácí politická nestabilita jako následek nerozhodného výsledku voleb a neschopnosti či nechuť demokratických politiků ke kompromisům je další možnost.

Snížení životní urovně jako následek světového zdražování potravin a surovin a s tím zvyšování nezaměstnanosti.

Vážnější akt terorismu v České republice, ať již z politických důvodů či ze strany organizovaného zločinu.

Další růst korupce mezi vládními politiky a podstatné zvýšení kriminality.

Pravděpodobnost, že se něco takového stane, je celkem malá, ale rozhodně není nulová.

Pokud se něco takového stane, velká část českých voličů včetně levicové části sociální demokracie se rychle obrátí ke komunistické straně, protože bude věřit, že ta jim zajistí plnou zaměstnanost, hospodářské jistoty a hlavně stabilitu a pořádek v zemi. Rusko s radostí pomůže komunistům ať již dodávkou ropy a plynu či surovin už jen proto, že budou věrnými spojenci a baštou antiamerikanismu ve střední Evropě. Česká republika pod tlakem Moskvy vystoupí z NATO a možná i z Evropské unie. Myslí si snad někdo, že potom budou ještě nějaké svobodné volby?

Omezování svobod bude postupné, počínaje znárodňováním některých větších podniků, jejichž bývalá privatizace se prohlásí za podvodnou, zvýšenou regulací důležitých hospodářských oborů jako je energie a bankovnictví a tak dále, vše podle starého receptu a s velkou podporou voličů.

Je to možné? Jistě, že je to možné. A tak tvrdit, že KSČM je již demokratická politická strana a že se nemůže vrátit do let před 1989, je možná politicky prospěšné prezidentským kandidátům, ale je to dost nezodpovědné.

New York