Nejprve mi dovolte, abych připomenul svá varování z minulých let:

1. Poslední události na české politické scéně jasně ukazují, že současná politická reprezentace se nachází v žalostném stavu. Je to tím, že jsme zažili dva totalitní režimy – tedy nacismus a komunismus – tedy přímou vzpouru proti pravdě, lidské přirozenosti, důstojnosti a svobodě. Je to také tím, že se po listopadu 1989 nepodařilo prosadit moderní politickou kulturu, ani jsme se nevyrovnali s minulostí. Ve společnosti dochází k degradaci života do podoby pouhého přežívání a užívání si, na úkor pravdy, otevřenosti a jí odpovídajícímu svobodnému jednání.

2. Místo toho, aby právo vládlo nad silou, síla (tu ekonomická, tu politická, tu stranická, tu soudní, tu odborářská, tu síla ulice) si v zájmu určitých skupin občanů osobuje právo vládnout právu. Největší ohrožení spravedlivých vztahů mezi lidmi jsou totiž pokusy přetvořit společnost, bez ohledu na to, zda jsou provozovány autoritativními či demokratickými prostředky. Vláda nad právem je cestou do pekel.

3. Považuji za veliký dar skutečnost, že jsem se před 22 lety mohl aktivně účastnit tvorby, projednávání a schvalování Ústavy České republiky. Považuji proto za povinnost přiznat, že jsem zaujatý, a to ve prospěch Ústavy ze 16.12.1992. Považuji za svoji povinnost také přiznat, že ji považuji za jeden z největších úspěchů polistopadového vývoje. O její kvalitě nejlépe hovoří fakt, že všichni ti, kteří ji chtěli a stále chtějí upravovat, tak činili nikoliv pro její zlepšení, ale pro zlepšení svých osobních, politických či stranických pozic. Zkrátka jim šlo, a stále jde, pouze o to, aby si zjednodušili vládnutí a ještě více upevnili svoji moc. Má-li ale Ústava dobře fungovat, pak musí omezovat moc mocných. A právě tak je koncipována Ústava ČR.

Odsuzuji tento způsob života, odsuzuji tento způsob politiky, odsuzuji neúctu politiků k právu. Nikdy jsem netvrdil (a ani bych si to nedovolil), že se má omezovat diskuse k Ústavě. Nikdy jsme netvrdil (a ani bych si to nedovolil), že Ústava ze 16.12. 1992 je dokonalá. Proto považuji úvahy odborníků a následnou diskusi za smysluplnou. Ale nepřestanu zdůrazňovat, že úcta k Ústavě je daleko vyšší občanský princip než mnohdy sobecké, skupinové či osobní zájmy. Právě proto považuji za svoji občanskou povinnost vyjádřit se k úvaze pana profesora Gerlocha o revizi ústavy (Jan Januš: Je čas na revizi ústavy, říká expert na ústavní právo Gerloch, iHned.cz, 8.11.2014).

A. Podle mého názoru čas na revizi ústavy je možný jedině tehdy, když žádná politická garnitura nedisponuje ústavní většinou.

B. Nutnost zákonných úprav způsobu voleb nebo návrhů na povinnou volební účast, dokonce pod hrozbou sankcí za neúčast, se pravidelně objevuje po každých volbách. Všichni ti, kteří to navrhují, jen omlouvají své neúspěchy ve volební kampani i samotných volbách. Již několikrát opakuji, že Ústava ČR je relativně zdravá. Nemocné jsou politické strany – bojem o moc, vliv i vlivná místa. Žádná úprava způsobu voleb jim nepomůže. Pouze návrat k vládě zákona, úcty k lidem, společenství a majetku a legitimním zájmům je může uzdravit.

C. Naopak za smysluplný lze považovat návrh na úpravu jmenování ústavních soudců více ústavními orgány (což byl jeden z návrhů při projednávání v roce 1992).

D. Silnější postavení NKÚ nezajistí rozšíření jeho pravomocí do oblasti soukromého práva, ale naopak možnost soudního přezkoumání nálezů NKÚ. V opačném případě hrozí nebezpečí přeměny tohoto orgánu na neblaze známý Výbor lidové kontroly.

E. Aby centrální banka mohla plnit svoji základní funkci, což je péče o stabilitu měny, musí být maximálně nezávislá na politicích. Ti totiž logicky sledují jiné cíle než mít stabilní měnovou politiku s co nejmenší inflací, s co největší ochranou střadatelů a měnovým kurzem odpovídajícím stavu reálné ekonomiky státu, podnikatelů i jednotlivých občanů. Cíle politiků jsou krátkodobé, neboť vycházejí ze čtyřletého, tedy krátkého volebního cyklu. Proto přílišnou nezávislost centrální banky neradi vidí. Vymyká se totiž jejich kontrole, ale především reguluje množství peněz v ekonomice, a tím brání případným krátkodobým, politicky motivovaným zásahům do měnové politiky. Proto by měla platit zásada nenechat si znehodnocovat úspory občanů a podnikatelů tím, že se měnová politika, prováděná nezávislou centrální bankou svěří do rukou politiků. Proto je nesmírně důležité, aby funkční období členů Bankovní rady bylo jiné než u politiků a aby volby členů Bankovní rady mohl president jmenovat pouze na návrhy více ústavních orgánů – ne však jediného.

F. Pokud se týká úprav pravomocí presidenta, je můj názor dlouhodobě neměnný. Byl jsem a vždy budu zastáncem parlamentní republiky. I proto jsem proti přímé volbě presidenta. Že se při minulé volbě presidenta chovali poslanci a senátoři otřesně, neznamená špatná pravidla, ale špatné volitele. Ti měli být vyměněni. Právě proto, aby nebyli vyměněni, vymysleli přímou volbu presidenta. Ta rozdělila nesmyslně společnost na dvě zhruba stejné skupiny. Přímá volba jasně ukázala, že v ní nejde o ideje, ale o emoce a negativní útoky. Ukázalo se, že v přímé volbě vítězí populismus, nikoliv hledání optimálních výsledků. K demokracii samozřejmě patří volby a politické souboje. Ale v přímé volbě chybí hledání a nalézání společných, pro občany nejpřijatelnějších řešení. Většina občanů je dnes přesvědčena, že současní mocní chtějí opět obcházet Ústavu a zmanipulovat ji i občany. Průběh přímé volby presidenta tento pocit umocnil. Nemluvě o tom, jak jsou díky tomu presidentské pravomoci používány. Proto bych doporučoval návrat k původnímu znění Ústavy – tedy k volbě presidenta Parlamentem. Úpravy presidentských pravomocí jsou tedy bezpředmětné.

Na závěr mi dovolte poradit občanům: nedovolte ničit českou Ústavu. Raději změňte politiky. Především ty, kteří ji chtějí upravovat k vlastním cílům.

Autor je ekonom a politik, v 90. letech 20. století poslanec a místopředseda PČR, dnes nestraník a člen Smírčího soudu Konzervativní strany.