Ne každá dobrá zpráva je zárukou klidného spánku. Například ministerstvo vnitra v minulém týdnu zveřejnilo analýzu stavu extremistické scény. Její pravý okraj prý v uplynulých měsících žil především vnitřními konflikty.

Vandasova Dělnická strana sociální spravedlnosti se stále přetahuje o sympatizanty s Bartošovou Národní demokracií. Blok proti islámu zase vypověděl koaliční smlouvu Úsvitu – Národní koalici, což je parlamentní formace, jež svého otce zakladatele Tomia Okamuru přiměla k odchodu a založení nové strany Svoboda a přímá demokracie. Blok proti islámu se nadto rozpustil ve dvou vzájemně válčících frakcích.

Ministerští analytici to zarámovali konstatováním, že „tyto subjekty se naprosto vyčerpaly vzájemnými spory a zakládáním nových uskupení. Společně s odezněním migrační krize to mělo za následek, že jejich vliv byl velmi malý.“ Materiál dál soudí, že po odeznění migrační krize mají extremistické subjekty problém najít nové mobilizační téma.

Ano i ne, namítl by legendární sir Humphrey ze seriálu Jistě, pane ministře. Migrační krize odezněla i neodezněla. Uprchlíci k nám sice nemířili a nemíří, přesto ale hýbou veřejným míněním i politickou scénou. Přinejmenším jako bubák se hodí náramně. Jeden důkaz za všechny: samotný ministr vnitra Milan Chovanec na fotografiích se středočeským hejtmanem Milošem Peterou v kampani sociální demokracie před podzimními volbami nepokrytě slibují, že „ochrání kraj před imigrační vlnou“.

Ona imigrační vlna je cosi jako paní Colombová. Co chvíli se o ní mluví, ovšem nikdo ji u nás neviděl. V politice je ale právě důležitější to, co je předmětem hovorů lidí, a ne skutečný stav věcí. A že lidé mají strach, zvlášť když politici spojují migraci s teroristickými útoky odehrávajícími se co chvíli na západ od nás, je prostě fakt. Proto i hemžení na krajní pravici ještě může uprchlické téma ovlivnit. Radikálové mohou udělat v krajských a senátních volbách natolik špatnou zkušenost, že před kláním o Sněmovnu v příštím roce zcelí šiky. Vodou na jejich mlýn by též bylo, kdyby terorismus, ať už organizovaný či individuální, pronikl i na naše území.

Je zde ale ještě jedno riziko. A sice postupné legitimizování názorů a postupů pravicových extremistů etablovanými politiky z hlavního proudu. To když ministr vnitra straší imigrační vlnou, která není. Nebo když se vicepremiér Babiš tluče v prsa, že odmítá přijmout byť jen jediného běžence.

Vrcholem ledovce pak je chování prezidenta Miloše Zemana. Loni 17. listopadu se při oslavách státního svátku otevřeně producíroval s Martinem Konvičkou. Několikrát vedl přímou linku mezi islámem a terorismem. Lobbuje za přísné střežení národních hranic a krajní pravici potěšil i vstřícností k hlasování o vystoupení z Evropské unie v referendu.

Naposledy se blýskl v neděli, když podpořil ozbrojování běžných občanů. I v této oblasti, jako v nejedné další, změnil – zjevně pod tíhou veřejného mínění – názor a revolvery v rukou civilistů mu už nevadí. Dokonce se nás snaží přesvědčit, že by tím šlo zabránit řádění teroristů. Jiné, děsivější eventuality plynoucí z vyzbrojení amatérů pro jistotu nezmiňuje. Proč taky, jeho věrní nic víc slyšet nepotřebují.

Ne Andreji Babišovi, nýbrž Miloši Zemanovi náleží titul „Donald Trump české politiky“. Popírá dávné pravdy, cíleně si pouští pusu na špacír, odezírá ze rtů lidem otráveným rutinou všední politiky. Země, jež má svého Trumpa na Hradě, potom žádné extremisty v podhradí nepotřebuje. Na rozkladu systému se pracuje z nejvyšších pater.