K Zemanovi kritická kavárna se vybíjí v útocích na klamný terč. Zaměřit by se měla na politický systém země

Kavárna, s níž sympatizuji, ulpěla ve stereotypních variacích odsudků prezidenta Zemana a jeho osobnostních rysů. Exponovat prezidentovo sebestředné buranství je úlevné, ale občanským postojem to není; je svého druhu jeho náhražkou. Je to past. Protože nepovšimnuta zůstává pasivita ústavních orgánů země.

Ano, Miloš Zeman se dostal k funkci též volební prolhaností a hroší kůží. No a co: není první. To se má kavárna užalovat a do konce svých dnů to ublíženě připomínat? A mimochodem, dostal potřebný počet hlasů. Ano, po slibu spojovat nakopl své odpůrce mezi nohy; no a co? Stále to bolí? To přejde, jak ví každý účastník okresního přeboru. Ano, jeho vztah ke státu a jeho ústavě je přinejmenším zmatený. Ke kritice své podlézavosti ruským a čínským autoritářům vysvětlí, že reprezentuje české firmy. Jakoby zdrojem moci v České republice nebyl „lid“, ale firmy, jejichž českost je ostatně sporná. Ano, jeho politická afinita k autoritářským režimům se naplno ukázala. Ten člověk se dopustil velezrady v době, kdy rozsáhlý ozbrojený konflikt není jen teoretickou hrozbou. To je smrtelně vážné, ale není to poprvé, kdy národem adorované politické elity počaly kolaborovat s nepřátelskou mocí. Jsou ještě v paměti exaltované pouliční nápisy podporující Dubčeka i poté, co uměl vstříc okupaci jen slzet a jako hlava parlamentu podepsat represivní opatření proti svým podporovatelům.

Neměl by se s tím vším ale ústavní systém země vyrovnat? Je občanská veřejnost odkázána jen na vlnu vzteklého humoru? Má přiznávat vládě a parlamentu roli pouhého pozorovatele? Neboť právě to se děje. Pointa věci je prostě v tom, že v naší postkomunistické realitě se místo politiky provozuje telenovela se všemi atributy zábavného žánru: kavárna se vybíjí v útocích na klamný terč a ignoruje ten skutečný. Tím je politický systém země.

Blbci a pussy lítají

V telenovele je lidový prezident ústřední postavou. Něco mezi strýčkem Křópalem a donem Blaboliem. Po flanelové košili nyní v oblecích, šitých na Vysočině; kravaty má do půli břicha jako Pláteník ze severu a botky gumové, pohodlné. Další obsazení: řečný zahraničněpoliticky kompetentní plivník, odlišující se motýlkem. Společné mají sebezálibné kochání vlastními plky a hroší kůži. Dále: venkovsky švihácký kancléř, jenž si rozumí lépe s podnikatelským demi-monde než s NBÚ; pak nemluvný poradce ve věcech ropy s ruskou dírou v životopise; němý pinocchio s mimikou kouzelníkova asistenta, obratný lapač vajíček; barokně tančící harémový eunuch, postrkující s grácií tu hroudu na protokolární značky. A vytřeštěný mluvčí s hladkou schopností převést libovolné kraviny do bezbarvého newspeaku a uvyklého posměchu.

A telenovela jede, den po dni a dokola, blbci a pussy lítají, jazykovědci se vyjadřují, jiní vědci brání neandertálce a slušní lidé se hrozí. A mezitím hlava státu olízne botu diktátorovi a dělá PR agresi proti suverénnímu státu. Ale politická sféra, zákonodárná moc i odpovědná exekutiva mlčí, nanejvýš si někdo dělá starost o „dobré jméno České republiky v zahraničí“, jímž jsme všichni příznačně posedlí.

Nic než podílník na státní moci

Ve skutečně demokratickém státě by však na zjevnou vzpouru prezidenta proti hodnotové páteři státu, jeho bezpečnosti a spojeneckým svazkům měly reagovat státotvorné politické strany a především ústavní systém země. Těm platí tato recenze především. Jde totiž o otázku, jak ony nesou svoji ústavní odpovědnost.

Hodnoty, na nichž je stát založen, se přece nedefinují znovu po každých volbách. Prostor pro prezidenta v našem ústavním systému nezáleží na tom, jak úspěšně zakřikne média či jiné blbce nebo jak kooperuje s totalitními partami ve vládních stranách, ale v ústavě. Každý podílník na státní moci je povinen respektovat její imperativy i omezení, především hodnotová; to je ten nejzákladnější a také nesporný rastr.

Český stát je založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana, ne že ne. Význam těch základních je odlišen od ostatních (ta základní se prohlašují za chráněné soudní moci), ne že ne. Český stát je založen na respektu ke svým mezinárodním závazkům, tedy i na odmítnutí agrese v mezinárodních vztazích. Chce někdo oponovat?

Jinými slovy, kterýkoli politik, jenž skládal slib respektu k ústavě, prostě nesmí šaškovat před autoritativním režimem (že se tam jede učit jak stabilizovat společnost (!). Nesmí ani popírat zjevnou agresi a pomáhat si opisováním z placených serverů agresora.

Bez principů to nejde

Česká politika byla vždycky plná těch rozumných, co si předem rozmlouvali zásadovost a hledali, komu mocnému by neměli příliš překážet. Ovládli ostudnou pomnichovskou republiku i husákovskou normalizaci. Teď od nich slyšíme podobné argumenty; že věci jsou složitější a v mezinárodní politice nevystačíte s morálními principy. Bezpochyby. Ale tím není řečeno, že politika se bez principů obejde. To pak není politika, ale libovůle, vposledku bez kontroly veřejnosti. A to přesně provozuje prezident a jeho suita, a to přesně je největším nebezpečím pro demokracii.

To, že se tak děje bez reakce celého ústavního systému, je ještě podstatnější než obava o „dobré jméno České republiky v zahraničí“ ve věci jedné mezinárodní krize. Je úplně lhostejné, proč prezident výslovně opouští ústavní bázi politiky. Podstatné je, že to dělá a že bez ohledu k přímé volbě prezidenta odpovídá za jeho kroky vláda. Ta nemá volbu: buď splní povinnost zasáhnout, nebo selže a pak plně odpovídá za jeho excesy (slušně kavárensky řečeno). Kulantní Sobotkovo mudrování o tom, že „pan prezident“ to určitě tak nemyslel a že „je třeba koordinovat“, je nestatečné, ale hlavně irelevantní. Je to telenovela. Mohla by kavárna uctivě požádat ty pány, aby se věnovali politice?

Autor je advokát a bývalý vicepremiér

LN, 23.1.2015