Václav Klaus coby výrazná osobnost s vyhraněnými názory si získal odpůrce na mnoha frontách. Výraznou skupinu mezi jeho protivníky představují nadšení „Evropané“, které popuzuje svými údajně „protievropskými“ názory. Hledaný Antiklaus by se tedy měl vyznačovat - nikoli překvapivě - opačným přístupem.

Je pozoruhodné, jak zúžené chápání pojmu „proevropský“ se eurofederalistům podařilo zakořenit. Předpokládá nejen ztotožnění „Evropy“ s Evropskou unií, ale i její centralizační dynamikou vyjádřenou v požadavku „stále užší Unie“ a vycházející z ideového plánu „čím více integrace tím lépe“.

Proti tomuto omezenému chápání evropanství se kdysi ohradila Margaret Thatcherová, když prohlásila: „Federalisté se neustále snaží předstírat, že jsou jaksi evropštější než my ostatní. To rozhodně nejsou, jsou pouze federalističtější. Na federální struktuře není nic specificky evropského – je tomu spíše naopak: jestli je něco evropské, pak je to národní stát.“

Klaus nikdy nevystupoval proti evropské integraci jako takové. Zdůrazňuje jen, že tato není sama o sobě cílem, ale prostředkem, který může zajistit členským státům prosperitu a rozvoj. Nemá být založena na byrokratické centralizaci moci v Bruselu, na centrálním plánování, bezmezné regulaci či na snaze vytvářet z EU protiváhu USA. Klaus se domnívá, že vzhledem k primární identifikaci občanů s jejich národy a současné absenci evropského národa a veřejného mínění je ideálním prostorem pro rozvíjení demokracie národní stát, který by tudíž měl zůstat těžištěm politické volby. Vystupuje proti předávání nových a nových pravomocí EU a rozšiřování většinového hlasování v Radě EU. (Logicky proto nemůže podporovat Lisabonskou smlouvu.)

Ať s Klausem souhlasíme nebo ne, jeho koncepci nastíněné v rozsáhlé řadě článků nelze upřít myšlenkovou hloubku a ucelenost. Jeho vášniví kritici se naopak často ohání spíše povrchními frázemi než argumenty. Nesouhlas se svým pojetím Evropy - které zřejmě považují nikoli za politický názor, ale za přírodní zákon - s oblibou nálepkují jako nacionalismus, politiku 19. století, cestu do izolace nebo jej jednoduše označí za škodlivý.

Neměli bychom dopustit, aby otázky přesunu pravomocí do Bruselu a rozšiřování většinového hlasování byly vyčleněny mimo politickou diskusi, a budování „stále užší Unie“ se stalo jediným politicky korektním dogmatem. Ve skutečnosti jde o téma bytostně politické, které si zaslouží důkladnou vnitrostátní debatu o přínosech a nákladech bez předem daného závěru.

Této velmi potřebné veřejné diskusi jen prospěje, bude-li na Hradě nadále silná osobnost, hájící doma i na mezinárodním poli menšinový názor, a ne korektní konformista pohodlně plující na vlnách středního proudu.

Autor je právník