POLITIKA: Jaká by měla být nová pravicová strana?
Přes nedostatek konkrétních informací můžeme s jistotou říci, že zmiňované politické uskupení bude prosazovat odmítnutí Lisabonské smlouvy spojené s obhajobou národních zájmů, omezení přebujelé byrokracie a odstraňování regulačních mechanismů v ekonomické sféře. Jednoznačně chválím. Velmi dobrý začátek, který může vzbudit zájem mnoha pravicově smýšlejících občanů, znechucených politikou ODS. Mějme na paměti, že s Lisabonskou smlouvou nesouhlasí 55 % obyvatelstva, ale přesto neexistuje v českém parlamentu žádná strana, která by tuto přelakovanou euroústavu jednoznačně odmítla.
Je to ovšem pouze začátek. Chce-li strana dlouhodobě udržet stabilní elektorát, musí mít vizi. Z čeho by ale vize české „nové pravice“ měla vycházet?
Osobně soudím, že nový reprezentant politické pravice by mohl a měl využít situace. Topolánkovo vedení totiž de facto zničilo ODS jako pravicovou stranu konzervativně liberálního střihu, takže dnes v České republice parlamentní pravice neexistuje.
Toto nově vzniklé vakuum musí nový politický subjekt zaplnit a patřičně to podat veřejnosti. Buďme důslední a vytkněme si témata, na která pravicový volič, nebo prostě jen zodpovědný občan se zdravou hrdostí, slyší. Dejme jasně najevo, že hodláme snížit daně skutečně VŠEM, zejména pak střední třídě a rodinám s dětmi, protože právě tito tvoří základ funkční společnosti. Odmítněme proto „daňovou podkovu“ současné vlády, která přinesla užitek pouze těm dvěma vrcholům podkovy – chudým a bohatým – zatímco střed se nejvíce „prohnul“. Dělejme pravicovou politiku pro všechny občany, ne jen pro „bohaté“, a dokažme, že na pravicové politice vydělají všechny třídy, protože bohatství „prosakuje“.
Jsem taktéž názoru, že politický subjekt autentické pravice musí otevřít témata, která jsou z rozličných – velmi často zištných – důvodů udržována politickou reprezentací pod pokličkou. Namátkou mě napadá případná demonopolizace Českých drah a ČEZu, dvou fakticky monopolních gigantů, které dopilovaly k dokonalosti umění nehorázně odírat daňového poplatníka a ještě se tím chlubit.
V ekonomické rovině by konzervativně liberální strana v žádném případě neměla být stranou velkého byznysu, což dnes předvádí ODS. Nepleťme si kapitalismus s manažerským socialismem a korporativismem, jenž momentálně panuje. Stav, kdy jsou korporace podporovány nejrůznějšími pobídkami a daňovými prázdninami na úkor tuzemských středních a drobných podnikatelů, kteří zaměstnávají téměř šedesát procent aktivní populace, nemá se zdravým tržním prostředím nic společného. Nerad bych se u nás dožil současné situace v USA, kdy stát sanuje a posiluje arogantní původce ekonomické krize.
Ekonomicky aktivnímu člověku musí v peněžence zůstat tolik peněz, kolik jen bude možné, a to i za cenu znatelného snížení sociálních výdajů. V tom spatřuji základ ekonomického programu opravdové pravice. Lafferova křivka funguje a snížení daní přináší hospodářský růst.
S tím souvisí i následující úvaha. Pokud určitá strana hodlá vycházet z konzervativních principů, nemůže vyznávat čistý ekonomismus. Musí mít na zřeteli zájmy země, její společenský řád, hodnoty národní pospolitosti a sociální stabilitu. Kdo se zajímá o americkou politiku dvacátého století, jistě zná pojem „Reaganovi demokraté“. Jednalo se o dělníky nebo příslušníky nižší střední třídy, kteří dlouho nevolili republikánskou stranu, protože jí vnímali jako stranu velkého byznysu. Hodnotově však měli blízko ke konzervativnímu smýšlení, věřili ve smysl a sílu rodiny, byli americkými patrioty a vyznávali myšlenku svobody spojené se zodpovědností. Ronald Reagan dokázal tyto lidi oslovit a zajistit americké pravici výraznou převahu. K Reaganově politice se tak hlásili bohatí podnikatelé, kovbojové z texaského jihozápadu, středozápadní evangelíci i jižanští konzervativci a mnoho dalších.
Česká nová pravice stojí před podobnou výzvou – vytvořit stranu, které svůj hlas odevzdají všichni aktivní občané, které spojují společné hodnoty a přesvědčení. Nikoliv příslušnost k ekonomickému segmentu nebo penězovodu z nějakého lokálního bratrstva.
V této souvislosti si vždy připomínám úryvek z brilantní „Culture war speech“ známého konzervativce Pata Buchanana, týkající se právě nutnosti udržet patriotické dělnické vrstvy : „Sice nikdy nečetli Edmunda Burka nebo Russella Kirka… ale jsou to velcí konzervativci svým srdcem. Jsou to naši lidé.“
Autentická pravice by v souladu s tradičními hodnotami neměla couvat ani v „kulturní válce“ o morálně filozofická poselství. Domnívám se, že mezi povinnosti konzervativně liberální strany patří ochrana svobody a řádu a boj proti kriminalitě. Zvedněme hozenou rukavici a postavme se proti narůstajícím zásahům do svobod jednotlivce i rodiny, ať už jsou tyto motivovány jakkoliv. Postavme se proti těm, kdo chtějí „chránit“ lidi před nimi samými pomocí nejrůznějších nesmyslných zákazů – jednou kouření v restauracích, podruhé tělesných trestů nezbedných potomků, potřetí zpřísněním podmínek pro získání zbrojního průkazu, počtvrté nějakou jinou nebezpečnou hloupostí.
I zde se pro novou pravici otevírá široké pole působnosti. Lidé jsou znechuceni politickou korektností, kdy skupinky samozvaných „ochránců lidských práv“ z nejrůznějších neziskových organizací mediálně ostrakizují kohokoliv, kdo si „dovolí“ nesouhlasit s pozitivní diskriminací, multikulturalismem, feminismem a jinými relativizujícími směry inspirovanými hnutím šedesátých let .
Občané povětšinou nechtějí, aby jejich peníze byly směřovány neziskovkám tohoto typu, a nesouhlasí se stavem, kdy bezúhonní a pracující vydělávají na své nepřizpůsobivé spoluobčany. Kdo jiný než pravicová strana by měl zdůrazňovat, že existují stejná práva a povinnosti pro všechny občany bez rozdílu? Kdo jiný by se měl zasazovat o nekompromisní vymáhání pravidel existujícího řádu? Není to snad právě občanská pravice, kdo by měl dbát na bezpečný život těch „slušných“ a trestat ty „neslušné“? Nářky o „nešťastném životě“ či „sociálním vyloučení“ zločinců a kriminálníků ponechme někomu jinému. Nás by mělo zajímat bezpečné prostředí pro ty, kteří se řídí obecně platnými zásadami vzájemného soužití.
Jak vidno, prostor, který se nové pravici v ČR otevírá, působí nadějně. Jen ho správně využít.
Ve svém článku jsem pouze velmi zjednodušeně načrtl témata, kterým by se měla autentická „nová“ pravice věnovat, aby byla skutečnou pravicí a zároveň si vytvořila relevantní voličskou podporu. Cílem mého zamyšlení je přispět k debatě o podobě nové pravicové strany. Laskavý čtenář mi snad promine jistou zjednodušenost a schématičnost článku, jehož cílem není analyzovat, ale podněcovat.
Poznámka Petra Macha, 30.12.2008: Taková ta strana bude. 12. ledna ve 13 hodin představíme v Autoklubu na tiskové konferenci složení Přípravného výboru, název, programové teze, web. Marek Skřipský byl jedním z těch, kteří nás inspirovali k založení nové strany (v článku, který vyšel zde a v dubnovém Laissez Faire)
