Především: není dědičkou poutavých a mnohdy úctyhodných dějin Druhé internacionály. Není pokračovatelkou předválečné sociální demokracie. Ani té dezorientované předúnorové. Nenavázala ani na tu exilovou. Nešlo to. Jediným pojítkem ČSSD se sociálně demokratickou minulostí je vlastnictví Lidového domu.
Jejím polistopadovým stavivem byly trosky KSČ, přesněji ti „slušnější“ komunisté, kteří se chtěli distancovat od epochy normalizace a snili o nějaké podobě tzv. moderní levicové strany. Až s odstupem času přitáhla mladší lidi nepoznamenané komunistickou minulostí, kteří se kromě ambice vyznačují sociálním cítěním.
Zvenčí se nezdá, že by měla blízko k západoevropským družkám. To ale platí o všech socialistických stranách v postkomunistických zemích. Půlstoletou historickou pauzu nelze vyzmizíkovat.
Lze se přít o to, zda byl či nebyl jejím otcem-zakladatelem Miloš Zeman. Nebyl to žádný sociální demokrat, ale individualista, liberál a tak trochu cynik. Ještě na půdě Občanského fóra soupeřil s Václavem Klausem a chtěl se mu postavit. I té jeho ODS. Pokusil se přetvořit nevelkou a nesebevědomou stranu k svému obrazu. To se mu pro začátek podařilo. Svým demagogickým umem, apelem na populistické cítění, jí získal spoustu voličů a v čele strany vtáhl do Strakovky hlavním vchodem. Jeho velikášské způsoby ale vnášely do beztak nejednotné strany nové rozpory, tentokrát mezi zemanovci a protizemanovci. Strana tím ztrácela čas. Znechucený Zeman ji nakonec opustil. Paralela jeho a Klausova příběhu je nápadná.
Nelze přehlédnout ani paralelu osudů ČSSD a ODS, i když s jistým fázovým posunem. Arogance moci, jak ji předváděla ODS, nezůstala bez vlivu na ČSSD. Stejně tak strategie nulové tolerance. Ani ČSSD se nevyhnula nájezdu konjukturalistů, byť druhosledových. I z nich se pak klubali kmotři a velrybáři. Symbióza byznysu a politiky zdomácněla i na její půdě, zejména za Grossových a Paroubkových časů. A je tam dodnes.
Kladu si otázku, je-li ČSSD schopna se z pasti systemizované korupce vymanit. Ukazatelem je mi její ochota či neochota vládnout, třeba jen na místní úrovni, s ODS, s níž ji tato choroba spojuje. A taky postavení Jiřího Dienstbiera ml. ve straně. Zatím to moc slibně nevypadá. – Říkám si (ale je to jen hypotéza), že pro stranu, která chce být levicová a kterou k tomu budou tlačit nespokojené voličské masy, nadto v zemi, která nevzkvétá, by zrovna zkorumpovanost neměla být vhodnou charakteristikou. To spíš populismus.
V tomto směru je pro ni větším pokušením existence KSČM. Obě strany se spolu přetahují o totéž voličstvo, jsou tedy sokyněmi. Sdílejí však určité postoje, spíše emoční než racionální. Řekl bych, že je to cítění protikapitalistické, protiamerické (či protizápadní), proticírkevní, proruské a protisudetoněmecké. Komunistům jsou tyto emoce vlastní v plné míře, sociální demokratům jen částečně. Obě strany cítí navíc rovnostářsky, odborářsky, a obě se v současné době projevují protireformně. ČSSD snad nezbytnost reforem nevylučuje, ale svou představu o nich nepředložila a zatím pouze neguje návrhy pravice. – Chci věřit, že v ČSSD jsou lidé schopní osvícenějších postojů. Ale hlásí se k nim neradi. Mají totiž strach, že jim významná část voličů uteče ke komunistům.
Zatím nemají v čele osobnost, která by se ve straně těšila přirozené autoritě a u konkurentů respektu. Pro stranu, která bude vbrzku vládnout, je to handicap. Brněnský sjezd vynesl na toto místo Bohuslava Sobotku, člověka s tváří hráče pokeru, který říká i to, o čem není přesvědčen. Anebo je? Vzpomínám, jak s kamennou tváří urputně zdůvodňoval, proč Evropským demokratům nenáleží státní dotace, ač jim patřila a po letech jim byla vyplacena. Nebo jak se po Paroubkově boku zasazoval o tzv. třináctý důchod a jak to později se stejným výrazem tváře prohlásil za chybu. Pro mě je zkrátka nepřesvědčivý. – Ale odložme personalistiku stranou.
Po listopadovém převratu se ve většině našich médií rozmohlo zdání, že „levice“ je „špatně“. Dalo se tomu rozumět jako negaci zdání předchozího, že totiž Moskvou ovládaná KSČ je levicí. Dodnes je ale znát, že když jsou něčí názory označeny jako levicové, je to mediální diskvalifikace. Tu pověru bychom měli přehodnotit. Tak jako má člověk pravou a levou půlku těla, má moderní společnost pravici a levici. A jednu i druhou má takovou, jakou si zaslouží.
Obě se podílely na utváření evropských dějin už od osvícenství. Obě bloudily, proměňovaly se, ale pokud jde o to „vlevo“, obstála nejlépe právě sociální demokracie. Zbavila se anarchistických sklonů, rozloučila se s revolučním marxismem a jeho třídním bojem, až dospěla k uvážlivému reformistickému programu, jehož vyvrcholením byl sociální stát. Dnes je bez zadlužování těžko udržitelný. Přibývá problémů, jejichž řešení, pokud je možné, není ani pravicové, ani levicové. Ale jedno závažné levicové téma trvá. Ve všech tzv. rozvinutých zemích slábne střední stav, bohatí bohatnou a chudí chudnou. Sociální nůžky se znovu rozevírají, i u nás. Je to trend neblahý, dokonce zlověstný. Řešení problémů s ním spojených si bez aktivní a prozíravé politické levice nedovedu představit.
Stane se takovou levicí ČSSD? Nevím, ale nikoho jiného tu nemáme. Co to s ní udělá, bude-li pohodlně vládnout? Dozraje myšlenkově, lidsky, politicky? Objeví pro sebe tradici evropské sociální demokracie? Anebo podlehne pokušení demagogie a populismu? Mlýnským kamenem na její šíji bude KSČM. Bylo by lépe, kdyby ji vstřebala, a tím překonala tragický rozkol před sto lety. Bude na to mít? – Nemám na takové otázky odpověď. Čekají nás nesnadné časy, ale nevyhneme se tomu.
Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6