POLITIKA: Jaká Bradáčová?
Z celého dlouhého sledování českých televizí a internetu od 8. ledna 2025 na téma Stříž a Bradáčová mne nejvíce zaujalo vystoupení pana ministra Blažka. Považuji ho přímo za majstrštyk. Pořád jsem měl při sledování tohoto rozhovoru na ČT v hlavě nějaký zvonek, který mně říkal, že toto už jsem přece někdy viděl. Až mi to potom došlo. Bohužel dnes už není tolik pamětníků, kteří by si vzpomněli na dva geniální americké filmy z let 1967 až 1968, které se jmenují „Průvodce ženatého muže“ https://www.csfd.cz/film/5133-pruvodce-zenateho-muze/prehled/
a „Tajný deník americké manželky“ https://www.csfd.cz/film/20460-tajny-zivot-americke-manzelky/prehled/
V nich je jedna nezapomenutelná scéna, z níž pak udělal doktor Plzák slavnou větu, co má člověk dělat při nevěře: „Zapírat, zapírat a zapírat. A když to praskne tak pořád zapírat a zapírat.“ To sice podle doktora Plzáka platilo pro manželské vztahy, ale já se domnívám, že to v politice platilo vždycky a platí dodnes.
V uvedené filmové scéně je hrdina filmu, kterého hraje Walter Matthau, přistižen svou manželkou s milenkou přímo v manželské posteli. Taková ta typická americká manželka tehdejší doby v kostýmku a s kloboučkem vstoupí do místnosti a zírá, co se tam děje. Její muž s nějakou jinou v posteli! V tom okamžiku se na scéně začnou odehrávat dva souběžné, a přitom naprosto se míjející děje. Manžel a jeho milenka po vstupu manželky do ložnice, která vykřikne cosi jako: „Co to je?“ nebo: „Co se děje?“, ihned vstanou, mlčky, ale za slovního doprovodu různých otázek rozčílené manželky, se nejprve oba v klidu obléknou, pak rukou společnou dokonale ustelou manželskou postel, přičemž manželka produkuje otázky jako: „Co je to za ženskou?“, načež manžel odpoví: „Jakou ženskou?“ Omlouvám se, že nebudu ten geniální dialog opakovat přesně, protože ho nemám po ruce, ale znělo to dále například takto: „No tuhle ženskou!“ praví manželka. „Jakou ženskou vidíš?“ klidně se ptá manžel a pokračuje s oblékáním a stlaním. Jeho milenka mlčí a pracuje. „Co to tady děláte?“ vyzvídá zase rozčileně manželka. A manžel se diví: „My že tady něco děláme?“ A to pokračuje tak dlouho, až si perfektně oblečený manžel sedne do křesla a zapálí si doutník, zatímco jeho milenka tiše odejde dveřmi kolem manželky. Ta nevěří svým očím a doráží: „Co to bylo za ženskou!?“ Z křesla, s hořícím doutníkem v ruce manžel v klidu odpoví: „Jakou ženskou myslíš?“ A manželka se rozhlédne, kouká nevěřícně na vzorně zastlanou manželskou postel a na muže v obleku a v kravatě sedícího a kouřícího v křesle. A nikde žádná ženská. A pokud si pamatuji tak naprosto rozhozená manželka odchází se slovy: „Co si dáš k večeři?“
Tuto etudu předvedl pan ministr Blažek ve studiu TV dokonale. Na otázky redaktorky, jak to bylo a že se o výměně Stříže za Bradáčovou mluvilo už při nástupu Fialovy vlády, a to veřejně a že dokonce byly demonstrace proti Blažkovi, reaguje pokojně slovy, že „…celá věc proběhla naprosto běžně, nehledejte v ničem žádné záhady, je to jen běžný úřední postup. A tímto způsobem přesně tak, jako ve filmu přistižený manžel Walter Matthau, akorát že u toho nekouří, protože to se dneska u nás nesmí, redaktorku zničí.
Divák, který nesleduje pravidelně naši politickou scénu a neví o tom, že všichni novináři a všichni politici o tom, že se připravuje vyhození Stříže, samozřejmě demokraticky věděli předem, tedy že sám požádá ze zdravotních a rodinných důvodů o odvolání, protože tady nejsme v Rusku, aby každý, kdo na svém politickém místě nevyhovuje hned následně „vypadl z okna“. Toto konstatování můžeme považovat za vysoké uznání naší politické kultury, protože my, co sledujeme politiku již od mládí, víme, že svého času nikdy nezjistitelní střelci zastřelili prezidenta USA, pak předsedu švédské vlády atd. A svého času bylo v módě, že politici utrpěli zvlášť závažný úraz s tragickými následky ve vlastní koupelně (zlomená ruka nebo noha M. Zemana je proti tomu pendrek). A v době mezi lety lednem 1968 až po „Poučení z krizového vývoje“ v 1970 se u nás vyskytlo, jak říkal súdruh Husák „něúrekom“ různých tragických případů. Zatímco v Rusku na dotazy zvědavých novinářů na náhlé hromadné umírání sovětských generálů a maršálů po nástupu Brežněva do funkce odpovídal u jednotlivých jmen sovětský mluvčí vždy větou: „Příčina smrti – otrava houbami.“ Na obzvlášť dotěrný dotaz o jednom maršálovi se dotyčný zástupce sovětské vlády podíval do papírů a nakonec sdělil, že příčinou bylo že: „Nechtěl jíst houby.“
Tak takto na tom naštěstí ještě nejsme. Ale vsadím se, že kdybych někde na Malé Straně či v kavárně kolem narazil na pana ministra Blažka a zeptal se ho: „Tak co ta Bradáčová?“ udiveně by se na mě podíval a naprosto upřímně by se podivil: „Jaká Bradáčová?!“
No a ty dva jmenované americké filmy se prý dají ještě stáhnout a jsou děsná sranda. Ostatně když to neberete úplně vážně, a podíváte-li se na naši politiku poněkud z většího časového odstupu, zjistíte, že přes několik tragédií to většinou byla skutečně sranda.
Jak zpívali naši dědové a pradědové: „Šup se, šup tam,
s náma už to nevyhrajou, šup sem šup tam, nám už je to fuk!“
____________________________________________________________________
A pokud byste si nemohli vzpomenout, jak to bývalo dřív je tu moje kniha Stálo to za hovno… Koupit ji můžete https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/