Vítězem voleb za určitých okolností nemusí být jen ten kandidát, který funkci nakonec dostane

Poslední dobou se objevila řada článků na téma budoucího vhodného protikandidáta pro prezidentské volby v roce 2018. To asi není překvapující – dva roky jsou s určitou rezervou právě tak čas potřebný na sestavení týmu, oslovení sponzorů, kteří budou ochotni podílet se na financování kampaně, a definice hlavních témat kampaně.

Co není rovněž překvapující, že většina těchto článků se točí kolem osoby Miloše Zemana, resp. vymezování se vůči němu, se zjevnou snahou „zbavit se Zemana“ – do jisté míry, ať je náhradou kdokoliv jiný.

Dříve, než si dovolím přispět svoji troškou do mlýna, zastavme se na okamžik u potenciálu negativní volby. Negativní volba, neboli volba, kdy hlasem pro jednoho kandidáta vlastně hlasuji proti druhému, je něco, co dobře známe hlavně z druhého kola senátních voleb – ODS by jistě mohla vyprávět. V našich prvních prezidentských volbách se tento jev možná trochu projevil také, ale exemplárním příkladem byly nedávné volby v Rakousku.

Češi jsou do jisté míry národ nespokojenců – ne každý ví, co chce, ale téměř každý ví, co nechce. Možná by stálo za to, rozdat negativní hlasy dopředu (tj. každý volič by měl jeden hlas „pro“ a jeden hlas „proti“) a pořádat všechny volby jednokolově – nespíš by to bylo levnější. Zajímavý by byl efekt negativních hlasů zejména v parlamentních volbách – když nic jiného, věřím, že by došlo k navýšení volební účasti.

Ať už takto, či klasicky dvoukolově, bude-li jediné, co dokáže protikandidát Miloše Zemana nabídnout, že není Milošem Zemanem, myslím, že bude předem rozhodnuto, protože „kavárna“ „hospodu 4. cenové“ prostě nikdy přehlasovat nemůže. Ale i kdyby tento kandidát nakonec přeci jen zvítězil, nebude o nic větším spojovatelem, než jím nebyl Miloš Zeman.

Co jiného může dělat? Především by nám měl nejdříve vysvětlit, proč se o funkci uchází, co jsou důvody, proč bychom jej měli volit (bez ohledu na to, kdo proti němu stojí).

Témat, na kterých se může profilovat, je celá řada, jako například:

- Analýza přínosů a ztrát vyplývajících z našeho členství v EU (o jedné takovéto otázce, dotacích, byl jeden z mých předchozích článků) – toto by však nemělo být bráno jako propagace na nějaký CZEXIT, ale spíše příprava na události, ke kterým může dojít i bez našeho výrazného přispění (např. rozpad Unie). Pod záštitou prezidenta se zde může nalézt soulad euro-optimistických, ‐realistických i ‐skeptických proudů společnosti a kdo ví, třeba se domluví i to, jak vůči Unii vystupovat, či postupovat v případě, pokud některý krizový scénář (např. zhroucení Schengenu či občanská válka v Německu) skutečně nastane.

- Zamezení oligarchizace společnosti, tj. využití státního aparátu na ochranu zájmů vybraných soukromých společností

- (coby vrchní velitel armády) Zamezení snížení obranyschopnosti obyvatelstva jeho odzbrojením

- (ve spolupráci s parlamentem, vládou a ÚS) Zjednodušení právního řádu ČR

- a další...

Kromě samotného výběru témat bude jistě zajímavé sledovat i to, jaká stanoviska kandidát zaujme, ale i jak navrhne v dané problematice postupovat v případě svého zvolení – vzhledem k definovaným pravomocem prezidentské funkce.

Teprve v tomto kontextu je snad možné komentovat osobu Miloše Zemana, počínaje některými nechvalně známými kauzami, jako je „viróza“, poněkud nestandardní chování během návštěvy v Číně a po cestě zpět, naopak jeho stanovisko k vývoji během návštěvy čínského prezidenta v Praze, jeho velmi nešťastnou ruku při výběru svých spolupracovníků, atd. Osobně bych ale doporučil tomuto příliš velkou pozornost nevěnovat. Rozhodnuté voliče to nejspíš nepřesvědčí a nerozhodnutí na to zapomenou tak, jak již jednou zapomněli.

Co by naopak mohlo mít větší úspěch, je vrátit se k programu Miloše Zemana, se kterým šel do posledních voleb, a analyzovat, jak si při jeho naplnění vedl. V neposlední řadě určitě věci jen prospěje, pokud dokáže protikandidát otevřeně ocenit svého oponenta tam, kde Miloš Zeman „zabodoval“, zejména, je-li tato oblast v souladu s hodnotami, které jsou shodné s vlastním vymezeným programem.

Kromě osoby Miloše Zemana by možná také stálo za to zaměřit svoji pozornost i na jeho voliče – proč jej volí, co jim na něm imponuje, existuje něco, čím je možné je oslovit a když už ne vyslověně přesvědčit na svoji stranu, minimálně pro ně nebýt nepřítelem?

Nebude-li protikandidátem celebrita typu Karla Gotta či Jaromíra Jágra, je vysoce pravděpodobné, že bude mít oproti Miloši Zemanovi handicap v tom, kolik voličů jej bude znát a zvažovat za případného kandidáta na prezidenta.

Je bohužel smutným obrazem celé euroatlantické společnosti, že v situaci, kdy existuje rozdělení na dva neslučitelné tábory, o vítězi často rozhoduje momentální nálada relativně malé skupiny dříve nerozhodnutých voličů. I proto se i zaběhnuté politické subjekty uchylují od mravenčí práce na tvorbě kvalitního programu k marketingovým heslům jako „Yes, we can“, „Wir schaffen das“, nebo „Ano, bude líp.“ Už prázdnota těchto sloganů by měla voliče varovat, že takto se profilující subjekt má zájem pouze o koryto a pokud se dostane k moci, bude se vždy starat primárně jen o svůj osobní prospěch. U poražených se pak stává, že ze scény prakticky úplně zmizí – u některých obzvláště otrlých individuí, aby se opět vynořila, začnou-li se blížit nějaké další volby.

Na druhou stranu, nejde-li kandidátovi jen o funkci, ale především o realizaci nějakého politického programu, může se stát, že některé body z programu je možné prosazovat i tehdy, pokud bude do funkce nakonec zvolen někdo jiný. Ano, klíče od Hradu budou v jiných rukou, takže to bez pochyby bude obtížnější. Pokud však během kampaně shromáždí poražený podporu skoro poloviny národa, je možná škoda ji jen tak bez užitku nechat protéct mezi prsty. A koneckonců čtyři roky nejsou až zas tak dlouhá doba.