... aby je mohl číst i Pavel Bělobrádek?

Místopředseda vlády Pavel Bělobrádek se na Twitteru pochlubil, že nečte zákony, pro které hlasuje. Také o jeho aktivitách na Twitteru by se dala napsat humoreska, ale v Laissez Faire nás vždy zajímalo, zda existují mechanismy, jak omezit rostoucí počet předpisů. Tím pádem bychom ulevili jak občanům, kteří musí tyto předpisy dodržovat, tak politikům, kteří nebudou mít černé svědomí, že zákony nečtou. Tedy kromě Pavla Bělobrádka, protože jeho to nezajímá. Ostatně ten nečetl ani program svojí strany.

Již staří Římané věděli, že corruptissima re publica plurimae leges, tedy že když je republika nejzkorumpovanější, má nejvíce zákonů.

Máme ale k dispozici nějaké nástroje, jak počet přijímaných zákonů omezit? Jedním nástrojem, o kterém se mluví zřejmě nejčastěji, ale je taktéž nejméně účinný je veřejná poptávka. Pokud bude veřejnost poptávat méně zákonů a pokud bude volit politiky, kteří dokáží sami sebe omezit ve svých choutkách přijímat zákony, budou zákony přibývat menší rychlostí.

To bohužel příliš nefunguje.

Politici hrají ve vymezených mantinelech a tyto mantinely se navíc snaží posouvat, aby pro sebe získali větší a větší pravomoci a vliv. Proto by to chtělo nalézt nějaká institucionální omezení. Taková, aby je ani politici nemohli jednoduše překonat.

Ve svém článku Každý nový parlament je ještě horší než ten předchozí jsem psal: „Ideálním řešením by bylo přepsání celé ústavy po americkém vzoru: vyčíslit malý počet pravomocí, které má národní parlament, a všechny ostatní pravomoci nechat nižším celkům, resp. občanům, a doplnit to nekompromisní listinou práv.“

To je ale přece jenom velké sousto. Jako snad průchodnější reformy jsem navrhl (i) kantonizaci České republiky, (ii) lidové veto a (iii) vystoupení z EU.

Ještě než vysvětlím, jaký vliv na počet zákonů, by měly tyto kroky, zmíním další tři reformy, které by šly správným směrem: (iv) mens rea a fair warning, (v) sekundární překročení zákona a (vi) omezení dnů jednání parlamentu.

(i) Kantonizace České republiky, tedy posílení krajů, co se zdanění i přijímání předpisů týká, by vedlo k daňové konkurenci a ke konkurenci předpisů. Konkurence, jak známo, snižuje cenu a zvyšuje kvalitu. Za nižší daně bychom tak měli svobodnější a kvalitnější předpisy. Stručně řečeno: Pokud lidem nevyhovují předpisy v jednom kraji, jednoduše se přestěhují do kraje jiného. Přestěhovat se z jednoho státu do druhého není ani zdaleka tak snadné. Pro komplexnější zpracování této problematiky odkazuji laskavého čtenáře na svoji diplomovou práci.

(ii) Lidové veto – na rozdíl od senátního a prezidentského veta nepřehlasovatelné – brání politikům v přijímání nepopulárních zákonů (např. zvyšování daní, EET, kontrolní hlášení, církevní restituce, zákaz žárovek...) a nutí je už předem přemýšlet o tom, zda vůbec nechat parlamentem schválit něco, co stejně potom lid v referendu zamítne.Logickým krokem je taktéž posílení Senátu a posílení veta prezidenta republiky. Možnost přehlasovat jak Senát, tak prezidenta pouhou většinou 101 hlasů (která je většinou nutná už ke složení koalice) je ústavní výsměch, ne ochrana.

(iii) O legislativním tsunami, kterým je Evropská unie, jsme na stránkách Laissez Faire napsali víc než dost. Laskavého čtenáře proto odkazujeme jednak na pročtení našeho brexitového čísla, prozkoumání tématu EU v našem archivu nebo četbu knihy zakladatele LF Petra Macha. Pro úplně základní pochopení toho, proč povede vystoupení z EU ke snížení předpisů pomněme tuto statistiku: „Výpočty se různí. Islandská vláda říká, že musí implementovat 10 % unijního práva, norští euroskeptici vypočítali, že Norsko implementuje 9 %, Richard North došel k číslu 21 %. Nejvyšší číslo, 28 %, vyšlo norské vládě.“ (zmiňoval jsem ve svém jiném článku)

Tyto ústavní změny jsme už v Laissez Faire poměrně často probírali. Mohli bychom je nazvat švýcarskou inspirací. Švýcarsko však není jedinou zemí, jejíž ústavní uspořádání dbá na zachování co nejvyšší svobody. V tomto článku představím další tři institucionální omezení, nazvěme je americkou inspirací, které by pomáhaly chránit svobodu občanů. Koneckonců v preambuli americké ústavy se píše, že lidé ji přijali, aby „zabezpečili dobrodiní svobody sobě i svému potomstvu“.

(iv) Otcové zakladatelé Spojených států by nikdy neuvěřili, do jakého překriminalizovaného stavu se jimi stvořená republika dostane. V Evropě naštěstí zatím ještě nejsme tak daleko, avšak blížíme se mílovými kroky. V common law platíval princip mens rea. Actus reus non facit reum nisi mens sit rea, tedy „čin není trestný, pokud mysl není vinna“. Tento princip stanoví, že i pokud někdo překročí zákon, nemůže být trestán, pokud nevěděl, že páchá něco protizákonného. Nejvyšší soud Spojených států konstatoval v případu Bouie v. City of Columbia, že v trestním právu musí zákon dávat fair warning, tedy jasné upozornění. Tradičně to znamenalo, že zakázaná mohla být činnost, která je nezpochybnitelně neoprávněná – jako vražda, loupež, krádež, žhářství nebo znásilnění, anebo obžalovaný věděl, že dělá něco zakázaného, i když na dané činnosti samo o sobě nic neoprávněného není (pro ilustraci viz např. rozdíl mezi vstupem na louku a vstupem na oplocenou louku). I když byl tento kdysi vzývaný princip anglo-amerického práva v průběhu let oslaben, zažívá v poslední době jisté oživení.Měli bychom tedy trvat na tom – nejlépe změnou ústavy, aby i u nově vznikajících trestných činů a nově vznikajících přestupků vždy musel stát prokázat, že obviněný věděl, že dělá něco protiprávního. A ne že bude kdejaký ouřada rozdávat pokuty za to, že někdo neměl na svém webu nějakou hloupou cedulku o EET.

(v) Když jsem užasle zkoumal, proč vlády po celém světě tak milují nařizovat řidičům a spolujezdcům v autě, aby byli připoutáni (což je téma na samostatný článek), narazil jsem na zajímavou věc. V osmnácti státech USA je nepřipoutání pásem sice překročením zákona, ale je to pouze druhotné překročení zákona (secondary offense). To znamená, že policista, který vidí, že někdo jede nepřipoután, nemůže auto zastavit a udělit pokutu. Teprve když policista zastaví auto kvůli jinému přestupku, např. překročení rychlosti, může udělit pokutu za nepřipoutání pásem. Můžete správně namítat, že hloupé regulace se mají raději rušit. Souhlasím. Ale pokud se nenajde dostatečná vůle rovnou na zrušení, na tento kompromis by se dala hledat snáz. A neexistuje důvod, proč se omezit jenom na pásy. Hloupých regulí je celá řada, udělejme z nich alespoň secondary offenses, pokud je nedokážeme zrušit.

(vi) „Když zasedá parlament, je třeba bát se o peněženku i o hrdlo,“ řekl Mark Twain. Proč tedy neomezit, jak často může parlament zasedat? Na první pohled šílený nápad, ale při bližším pohledu člověk zjistí, že 39 z 50 amerických států má v tomto smyslu nějaké omezení. Pravda, některá nejsou příliš omezující, např. že v Delawaru se zasedá nejdéle do 30. června. Jiná ale limitují na 40 jednacích dní za rok (Jižní Dakota) nebo 45 kalendářních dní za rok (Utah). V Utahu se tak každý rok zasedá od čtvrtého pondělí v lednu do půlky března. Pokud si nějaký poslanec vymyslí nějakou hloupou regulaci v červnu, musí s ní počkat až na leden. V Texasu se sice zasedá 140 dní, ale jenom jednou za dva roky. Tato omezení způsobují, že poslanci nejsou nuceni „vykazovat činnost“ a nepřijímají tak nedomyšlené zákony.

Cesta z přeregulovaného socialismu tedy existuje. Občanům by se ulevilo od zbytečné zátěže a ministrům od čtení desetitisíců stran. Najde některý politik odvahu prosadit po čase zase nějakou reformu, která svobodu občanům zvýší?

Převzato z časopisu Laissez Faire se souhlasem redakce