Skutečný záměr reorganizace kriminální policie z ní čouhá jak sláma z bot

Ministr vnitra Chovanec podepsal reorganizaci kriminální policie – přes odpor části policistů, přes výhrady státních zástupců i přes nesouhlas koaličního partnera, že tato organizační změna v rozporu s koaliční smlouvou nebyla s koaličními partnery projednána.

V bodu 11.1 Policie ČR koaliční smlouvy se totiž praví: „Zachováme základní organizační strukturu PČR – policejní prezidium, celorepublikové útvary a 14 krajských policejních ředitelství. V případě neefektivního fungování navrhneme zřízení jedné organizační složky státu (tj. na úrovni 1 OSS) či úpravu současného systému v rámci PČR.“

Z citace je zřejmé, že nejde o plurál majesticus ani policejního prezidenta Tuhého, ani ministra vnitra. Plurál se týká koalice, takže podmínka koaličního projednání organizačních změn v policii je legitimní. Nadto nebylo konstatováno „neefektivní fungování“ policie, které je podle koaliční smlouvy spouštěcím mechanismem organizačních změn. Jen o něco starší koncepce rozvoje policie nic takového neobsahuje.

Kritické koincidence

Mediálně hypertrofovaná kauza má jisté racionální jádro: neřešené negativní dopady dlouhodobého setrvávání policistů v exponovaných funkcích. To je v kolizi s protikorupčními metodikami, které systémovou rotaci ve funkcích doporučují kvůli přetržení či ještě lépe nenavázání klientistických, korupčních či ideových vazeb.

Absence jasných personalistických pravidel je velkým hříchem politických garnitur. Která strana jako první navrhne takový systém, který by kromě „favoritů“ jiných politických stran systémově měnil i její vlastní „favority“?

Druhým kritickým prvkem je zlozvyk nahrazovat chybějící systém personální rotace ad hoc politickými intervencemi. Policejní management si pak z nedostatku konkrétních argumentů při realizaci požadovaných personálních změn vypomáhá reorganizací celých útvarů, „zdůvodněnou“ například tím, že se prý „o ní mluví již dlouho“. Což je prý tento případ, avšak o této podivné „reorganizaci“ se těžko mohlo za střízliva někde mluvit.

Třetím kritickým momentem jsou nezdrženlivé mediální reakce, dávající průchod především emocím lekavých politiků nebo bezobsažnému hýkání těch ostatních.

Výstřední reorganizace

Předmětná reorganizace části kriminální policie nemá žádný důvod. Ona ale nemá ani výsledek! Je několikafázová a na konci je organizační struktura kriminálky v podstatě stejná jako na začátku, jen o jednu řídící úroveň níž.

V současné době má náměstek policejního prezidenta pro neuniformovanou policii Laube pod sebou všechny útvary kriminálky. První fáze „reorganizace“ vsune mezi něj a dva z nich jednoho „meziředitele“. V další fázi „reorganizace“ se pak pod tohoto meziředitele propadnou všechny zbývající útvary kriminálky.

Náklady na reorganizaci i důsledky na práci policistů budou v ideálním případě malé. Všichni zůstanou sedět, kde jsou, i se svými spisy. Pouze mezi jejich útvarem a náměstkem policejního prezidenta vznikne ještě jedna řídící úroveň. Nicméně i tyto náklady jsou nepřijatelné, protože celá reorganizace se dělá jen kvůli vyšachování jednoho velitele.

Robert Šlachta pokračoval ve stopách zakladatele útvaru Jana Kubiceho. Útvar pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) získal doslova excentrické postavení coby „elitní“ policejní útvar. Nic proti motivaci, zaujatosti a profesionalitě, nesmí ale přerůstat do povýšenosti, arogance až jakéhosi neřiditelného mesianismu.

To zřejmě přispívalo k nesouladům mezi ÚOOZ a protikorupční policií (ÚOKFK). Náměstek Laube však tento spor ve své nesporné kompetenci neřešil, ba naopak z něj těžil, neboť byl zásobován informacemi o tom druhém z obou stran.

Lze se domnívat, že z obav z připravovaného policejního zásahu některým politikům povolily nervy, čímž vznikl jakýsi požadavek Šlachtu „vyřešit“. Vedení policie tak neučinilo „na férovku“, ale oklikou, tedy reorganizací. Ta je sice v souladu s předpisy, ale skutečný záměr z ní čouhá jak sláma z bot, což Šlachtu i jeho věrné docela pochopitelně uvedlo do zuřivosti. Jedno nezvládnuté personální opatření tak destabilizuje celou kriminální policii.

Politické intervence tedy vlily olej do ohýnku původně téměř nicotné kauzy a média – bez ohledu na podstatu věci – to chutě rozdmýchala. Neustále přitom omílala řeči o jakémsi slučování útvarů, což ale z žádného dostupného materiálu vyčíst nelze.

Kromě toho se rozpad ÚOOZ do tří sekcí neustále označuje za ránu boji proti korupci – i když ÚOOZ (na rozdíl od ÚOKFK) korupci ve své působnosti nemá. Občas na této problematice pracuje, když dostane korupční věc příkazem od státních zástupců, ale s neradostnými výsledky.

Robert Šlachta míří do civilu. Nad jeho osmiletým působením ve funkci se nesporně vznášejí jisté otazníky. Například fixace výkonu jednotky na velitele – přičemž však kvalitní velitel si připravuje nástupce a jednotka pracuje, i když on tam není. Mohl být dávno na jiném místě, prohlubovat si svou profesionalitu, předávat svůj zápal a zkušenosti jiným. Další otazníky, ba spíš vykřičníky se však vznášejí nad vedením policie kvůli provedení tohoto „personálního“ opatření.

LN, 20.6.2016