Dvoudenní soustředění politické strany sotva může být jedním velkým mejdanem. Atraktivní a zábavné momenty musejí být nutně střídány nudou formalit a nezáživných proslovů. Nedávná programová konference sociálních demokratů nabídla všechno. Moderní aranžmá v hokejovém stylu, vtipy na adresu soupeřů, veselé odpoledne pro děti, ale i prezentaci programových priorit a rozpravu nad klíčovými zahraničněpolitickými a sociálními tématy.

Když zalistujete českými deníky, získáte dojem, že sociální demokracie před podzimními volbami sází pouze na rychlou hokejku a populární tvář Jiřího Šlégra a na zavilé tepání politiky vládní ODS. Nanejvýš s lupou v ruce najdete, že ČSSD odmítá rovnou daň, chystá se zrušit poplatky u lékaře, vyplácet třinácté důchody a resuscitovat porodné, rodičovský příspěvek a novomanželské půjčky. A také že ostře kritizuje přístup koaličního kabinetu k mezinárodním otázkám, především k americkému systému protiraketové obrany, k uznání samostatného Kosova a k českému předsednictví Evropské unie. Zkrátka předvolební taháky mající z nadcházejícího výběru senátorů a krajských zastupitelů učinit referendum o Topolánkově vládě.

O jediné téma, jež přebilo ploché zpravodajství, se postarali přátelé Miloše Zemana, kteří prostřednictvím deníku Právo vypustili v předvečer sociálně demokratické konference zvěst o vznikajícím občanském sdružení hlásícím se k charismatickému expředsedovi. Virtuální debata o eventuálním, byť nepravděpodobném návratu bývalého člena ČSSD Miloše Zemana do vrcholové politiky úspěšně opanovala pera novinářů a hlavy části sociálních demokratů. Je to taková trvalka. Zeman sice tvrdí, že noviny nečte, o politiku se nezajímá a čas věnuje vysočinským lesům a rybníkům, přesto však co chvíli svými postřehy zásobuje přední stránky novin.

Zemanovým cílem je pomsta. Straně, kterou pokládá za nevděčnou, takzvaným zrádcům, jímž bylo před pěti lety zatěžko podpořit Zemanovu prezidentskou kandidaturu, a Jiřímu Paroubkovi, který chvíli plácal Zemana po rameni, aby pak jeho rady odvrhl. Opuštěný gigant oplátkou nasměroval dvojici sociálně demokratických poslanců Melčák – Pohanka do tábora vládní koalice a opakovaně lobbuje za nesmyslnou dohodu Lidového domu s konzervativní ODS.

Kdykoli Zeman promluví, otřese jednotou a sebevědomím ČSSD a popíchne její středové voliče. Stačí, aby nadnesl svoji představu jednotné levice potírající společenství Pravdy a Lásky a důstojně spolupracující s národoveckou pravicí. Mimochodem, zajímavé bude sledovat, jak občanské sdružení na Zemanovu podporu za chvíli zaplní zejména členové a sympatizanti komunistické strany. Projekt zacílený na sociální demokracii nakonec může zamávat hlavně s KSČM.

Vraťme se ale zpět na pardubickou konferenci sociálních demokratů. Zvolená symbolika hokejového týmu a tvrdého zápasu si zaslouží rozvést v širším kontextu. Jiří Paroubek a Lubomír Zaorálek se o to pokusili v rámci vystoupení k modernizaci ČSSD. Hovořili o otevřenosti sociální demokracie čerstvým tématům, novým členům či vzniku různě odstíněných platforem. Podstatné je, aby moderní demokratická levice hledala spojence všude tam, kde se bojuje za příbuzné hodnoty. Tedy aby sociální demokracie neodvrhovala, ale naopak vyhledávala partnery v těch, kterých se dotýká pravicová politika vůči veřejnému sektoru. Omezování veřejných služeb a tendence je privatizovat do rukou silných transparentních vlastníků je zřetelná stejně jako ignorování názorových odpůrců ve veřejném prostoru. Zjednodušeně řečeno, protestující odboráři, učitelé, lékaři, pacienti, divadelníci nebo míroví aktivisté toho mají společného více, než se jeví na první pohled. Právě s nimi všemi by měla sociální demokracie diskutovat na téma solidarity a evropského životního stylu, k němuž patří též institut funkčního sociálního státu. Může se pak ukázat, že dokáže být prospěšná i jiným než betonářským a průmyslovým zájmům a že naopak sama může prospět lidem, kteří na ni dosud hleděli skrz prsty.

Po okázalém sblížení Jiřího Paroubka s architektem Kaplickým a jeho projektem Národní knihovny přišla sociální demokracie s jednoznačným stanoviskem ke kulturní politice a situaci pražských divadel. Přihlásila se k odpovědné grantové politice hlavního města a respektování potřeb neziskových divadelních souborů. Jedním dechem podtrhla potřebu evropsky standardního financování kultury procentem ze státního rozpočtu. A také poukázala na komplikovanou situaci dalších neziskových organizací, jejichž dohodnuté spolufinancování státem vázne. Pravděpodobně proto, že v rámci tradičního ideologického souboje má nyní navrch skupina pohybující se výhradně na škále soukromé – státní. Hledat na ní veřejnoprávní instituce nebo silnou občanskou společnost by bylo pošetilé.

Na konferenci oranžových byl připomenut rok 2002, kdy se ČSSD na krátký čas stala zajímavou i pro ty, kteří dosud k jejím sympatizantům nepatřili. Vedle pevného ukotvení nalevo, kde může odčerpávat hlasy komunistům, by měla i dnes citlivě pronikat do politického středu. Tam může nalézt nejen nové členy a voliče, ale i příznivce, kteří budou svému okolí připomínat, že sociální demokracie je akceptovatelnou stranou, jež nejí malé děti a neoslavuje dávné časy reálného socialismu. K nim vedle exministra zahraničí Jiřího Dienstbiera, někdejšího rektora ČVUT Jiřího Witzanyho či hradeckého komisaře Cataniho Miroslava Antla, kteří dokonce přijali za ČSSD kandidaturu do Senátu, přibyl i profesor Jan Švejnar. V Pardubicích sice vysvětlil, že sociálním demokratem není, nicméně k přítomným promluvil přátelským tónem a připojil několik cenných rad. Například o potřebě politiky pozitivní a neagresivní.

Získá-li sociální demokracie důvěru občanů, vyvstane před ní ještě jeden vážný úkol – výběr partnerů. Rudá levice není na exekutivní misi, a to ani v krajích, připravena, modrá pravice dokáže pouze hokynařit. Jenže ani mezi zbylými partajemi žádná zvláštní důvěra nepanuje. Po období ostření hokejek tak počítejme s přesunem ze stadionů k zeleným stolům a s nezbytnou érou hrdého hledání programových průniků. Pak teprve u politických špiček nadejde čas potu a slz.