Najde se mezi nimi někdo, kdo může ohrozit obhajobu Miloše Zemana?

Zhruba před rokem jsem se snažil najít odpověď na otázku, jaký by měl být a co by měl dělat kandidát, který by v následujících prezidentských volbách chtěl případně porazit Miloše Zemana. Dnes už známe i jména prvních, kteří se o hlasy voličů budou ucházet – pokud vás to zajímá, navštivte tuto stránku, která poskytuje poměrně srozumitelný přehled. A po troše dalšího hledání můžeme nalézt i to, co bylo požadováno v předchozím článku, to jest kandidátovo (dámy mezi kandidáty prozatím nejsou) vysvětlení, proč bychom měli svůj hlas dát právě jemu (řazeno abecedně):

Jiří Drahoš
Marek Hilšer
Michal Horáček
Otto Chaloupka

Tedy, můžeme nalézt – ať si na to udělá každý názor sám, za sebe bych však očekával spíše více detailů k tomu, zda se kandidát postaví k prezidentským pravomocem tak, jak je definuje ústava (též např. zde), jak k jiným zákonům (např. jmenování profesorů uvedené ve vysokoškolském zákoně), a naopak méně prostoru, zato však s větším zaměřením, pro oblasti, které prezident může ze svého postavení ovlivnit jen velmi obtížně – vůbec se nemohu zbavit dojmu, že někteří kandidáti kandidují na nesprávnou funkci.

Řada kandidátů se zaštiťuje dodržováním ústavy – co to však pro ně doopravdy znamená? V kterých oblastech bude vystupovat jen jako úředník třímající poslední nutné razítko a v kterých naopak bude do procesu vnášet vlastní invenci? A když, tak jakou? Pokud se budou chtít zasazovat o to či ono, dozvídáme se, jakým způsobem by to chtěli udělat, abychom mohli posoudit, zda má tato snaha šanci uspět či dokonce zda můžeme tuto bohulibou činnost nějak sami podpořit?

Rozumím tomu, že na takových úkonech, jakými jsou jmenování členů vlády, svolávání zasedání Poslanecké sněmovny či vyhlašování voleb se příliš vyprofilovat nelze a řadu voličů to nejspíš ani zajímat nebude. Proč by se ale prezident nemohl stát garantem či facilitátorem při hledání konsenzu ve složitých otázkách, jakou je např. reforma penzijního systému? Pokud by si dokázal vydobýt autoritu a zůstat skutečně nadstranický, mohl by zaručit, že proces dospěje k nějakému řešení, které přežije více než jedno volební období, a přitom bude v maximální možné míře spravedlivé ke všem vrstvám společnosti.

Jako garant by však mohl vystupovat nejen v politických, ale i v jiných „nadčasových“ otázkách – např. bhútáský král v roce 1972 uvedl index Hrubého národního štěstí jako ukazatel míry kvality lidského života; v našich podmínkách by se pak mohlo jednat o podporu nejrůznějších aktivit na podporu tradiční rodiny, či zachování národního kulturního dědictví.

A pokud by už se kandidát chtěl odvázat více, proč se nezamyslet třeba nad tím, jak využít mechanismus udělení amnestie pro odstranění byrokracie či policejní šikany, jakou je např. překročení povolené rychlosti o 5 km/h na měřeném úseku někde v polích, aniž by tím došlo k jakémukoliv ohrožení ostatních účastníků silničního provozu?

Věřím, že takovýchto témat by se dala najít spousta.

Pokud si však pročítám zveřejněné programy a vize v současnosti známých kandidátů, prozatím se nemohu zbavit dojmu, že jediným vážným soupeřem Miloše Zemana v následujících prezidentských volbách bude on sám.