Asi nejznámějším a obecně přijímaným prototypem knížete bude v naších zemích Svatý Václav. Konec konců právě ve výroční den jeho smrti máme státní svátek. Když zvážíme, co bylo pro tohoto člověka typické, pak je to kromě živě žité křesťanské víry postoj k vlastní zemi. Celou svou vládou upřednostnil prospěch obyvatel svého státu nad zájmy svými osobními. Právě to z něj dělá široce respektovaného státníka i mezi lidmi, kterým je jeho svatořečení ukradené.

Nemáme důvod (zatím) zřejmě o panu knížeti Schwarzenbergovi hovořit jako o světci. Ale na druhou stranu je pozoruhodné, jaký populismus po svých volených zástupcích požadujeme. Dnes panu hraběti vytýkáme, že si s Čunkem do jedné vlády sedne. Připomínáme mu, že z vlády neodešel (jinými slovy ji nepoložil), ač to sliboval. Tvrdíme, že nedodržel slovo a stal se z něj „korytář“. Na druhou stranu: nebyl tlak, který na Čunka vytvářel, tím maximem, co mohl v této situaci udělat? Není to, že obětoval svůj image rytíře, důkaz velikosti jeho charakteru? Pan hrabě má dvě vlastnosti, které jsou v politice velmi vzácné - zodpovědnost a nadhled.

Kníže by neměl být ten, kdo dbá o to, co si o něm kdo myslí, ale ten, kdo je schopen zvážit důsledky svého jednání pro zemi, ve které žije. To, že dá přednost existenci vlády bez podpory Jiřího Paroubka před svou ješitností, by mu mělo být přičteno ke cti.

Autor je publicista