To mu lze stěží vyčítat, moudrost věku sice většinou směřuje ke konzervativním hodnotám, ale na Džbánu se lze každoročně přesvědčit, že výjimek je požehnaně. Daleko méně košer ovšem je, když se tak aktivní ideolog, jakým Jiří Pehe je, vydává za politologa, neboli nestranného badatele ve vodách věcí veřejných. Ale ani tady není osamocen, zástup angažovaných politologů a publicistů by vydal na prvomájový průvod provinčního městečka.

Noční můrou Jiřího Pehe je, alespoň podle jeho publicistické aktivity v poslední době, možné zvolení Václava Klause na druhé funkční období, které by, nedejbože, zaručily červnové volby a střídání stráží ve Strakovce. Zděšen touto myšlenkou pak nalézá útěchu v představě, že marxistická levice se po dalších vyhraných volbách konečně domluví a na Hrad dosadí svého kandidáta. Je přesvědčen, že Paroubek Špidlovy chyby opakovat nebude.

Je škoda, že se fóbie Jiřího Pehe tak beznadějně podepisuje na jeho textech. Jeho úvahy o mezinárodní politice, snad proto, že si nedělá čáku na ministra informací v Bílém domě, mají úroveň úplně jinou. Zvýšená intenzita jeho psaní se však začala objevovat v zajímavé časové souvislosti.

Působení Jiřího Paroubka v čele vlády (a fakticky také ČSSD) lze rozdělit do tří etap. Během té první stavěl do latě ČSSD, odstavil Grosse od zbytku moci, dohodl se se Zemanem. V té druhé byla jeho prioritou obchodní dohoda s komunisty o strategické spolupráci v rámci zachování iluze, což nepochybně pomohlo Filipovi na cestě do Grebeníčkovy sesle. Třetí etapa se začíná právě nyní a mediální kanonádu Jiřího Pehe doplňuje nenápadná informace o snídani s Václavem Havlem, po které stařičký mocnář prohlásil, že by on jako president s Paroubkem jako premiérem neměl problémy.

Paroubek si evidentně uvědomuje, že dvojkombinace ČSSD-KSČM bez hlasů trvale zmatených voličů pravdy a lásky šanci na nadpoloviční většinu ve sněmovně nemá a pokud se mu nepodaří zopakovat Špidlův manévr, který k ČSSD přivál hlasy zklamaných voličů čtyř-a-méně-koalice, volební výsledek nebude. Proto se přes Havla snaží získat zpět ztracené voliče a nejspíš také i přízeň médií, kterou silně naboural vyhrožováním novým tiskovým zákonem.

Jestliže dohoda mezi ČSSD a KSČM má svoji přirozenou základnu v programu obou stran a velmi podobném vidění světa, dohoda s exprezidentem je budována na potřebě jednoho ODS porazit a touze druhého ODS porážkou ponížit, pokud možno tak, aby jeho životní rival Klaus byl donucen usurpovaný trůn s ostudou opustit.

A nejspíš proto rytíř Paleček připomíná, jak je osud Václava Klause spojen s volebním výsledkem ODS. A nejspíš proto Václavu Havlovi nevadí Paroubkovy výroky o ODS horší KSČM. Vždyť dohoda s komunisty vynesla v roce 1989 Havla do úřadu nejvyššího a další dlouhé roky mu komunisté sloužili jako vděčná rohožka na boty. Klaus a ODS jej naopak dvakrát zastavili v rozletu při pokusu o uskutečňování jeho politických utopií, takže z určitého pohledu na tom nejspíš i něco bude.

Jiří Paroubek je, nepochybně, vyjednavač na svém místě a umí velmi obratně nalézat základnu ke společné dohodě - ať jde o ideová východiska při jednání s komunisty nebo využití osobních animozit a ješitnosti při jednání se Zemanem nebo Havlem. Nám, kteří další vládu ČSSD, tentokrát otevřeně s komunisty napříč spektrem, opravdu nemusíme, nezbývá než doufat, že přízeň Václava Havla zafunguje svým obvyklým způsobem jako polibek smrti, že Jiří Pehe zůstane neomylným kompasem s přepólovanou střelkou a že voliči politického středu budou hlasovat nejen srdcem, ale i rozumem pro to, co je v jejich očích menším zlem - zda ODS nebo KSČM, třebas s růží na klopě.

Jiří Pehe se již rozhodl, zda Václav Havel, uvidíme v nejbližších týdnech.