Předseda KSČM se v důsledku výrazného poklesu přízně voličů v parlamentních volbách 2006 ve srovnání s volbami 2002 dostává pod tlak svých vlastních soudruhů. Opět zejména bývalý předseda Grebeníček viní Filipa z volebního neúspěchu. Filip a celá KSČM však zejména varují před velkou koalicí ODS a ČSSD. Tyto strany Filip označil jako „prokapitalistické“. Toto náhlé Filipovo „prozření“ či „zmoudření“ působí zvláště komicky na pozadí minulého vývoje a politiky KSČM.

Po volbách roku 2002, v nichž komunisté a sociální demokraté získali dohromady 111 křesel v parlamentu, umožnila ČSSD vedená Špidlou vznik pravolevé koalice s KDU-ČSL a US-DEU, která se mohla v parlamentu opírat o 101 mandátů. ČSSD tak naplnila tu část svého programu, v němž se zavazovala nespolupracovat na vládní úrovni s KSČM. Teprve nástup Paroubka do čela vlády znamenal zásadní obrat v této politice. Paroubek se rozhodl tu část programu ČSSD, kterou nebyl schopen prosadit s lidovci a unionisty, prosadit s pomocí komunistů. Komunisté byli Paroubkem přímo fascinováni. Nepostřehli však, že Paroubkova politika silných slov a časté názorové veletoče, zejména vůči ODS a prezidentovi, působí i na potenciální voliče komunistů. Proto ihned po oznámení volebních výsledků Filip vyjádřil své zklamání nad výsledkem komunistů a dodal, že zřejmě část voličů KSČM přešla na stranu ČSSD z důvodů „obav o výsledek voleb“. Tento vývoj se nechal s velkou pravděpodobností očekávat. „Salónní“ levičák Filip tak dostal od protřelého Paroubka, jemuž nedělá rétorika politruka vůbec žádné potíže, na frak.

Komunisté, uhranutí Paroubkem a snící si svůj sen o vládních postech za podporu menšinové vlády ČSSD, dnes varují před velkou koalicí a rozdělováním trafik mezi ČSSD a ODS. I to je jeden ze způsobů, jak procitnout. Po pravdě je však nutné podotknout i to, že scházelo jenom málo a sen komunistů mohl nabýt reálné podoby. Naštěstí se tak pro tuto zemi nestalo. Vyjádření komunistů k povolební situaci tak jenom dokládá, že pravou podstatou komunistické politiky je zásadní odpor k parlamentní demokracii, kterou halí do „prokapitalistického hávu“. Ukazuje se tak současně, že Klausovo vidění „dvou různých stovek“ opět dochází ke slovu. Paroubek se těsně po volbách viděl jako vůdce stojedničkové levice. V situaci, která komunistům a sociálním demokratům přiřadila pouze stovku, hodí Paroubek komunisty přes palubu. Jsou mu již neužiteční, svou roli sekundantů již sehráli.