29.3.2024 | Svátek má Taťána


POLITIKA: Jak rozumět dnešní době?

29.9.2012

Pro normální lidi se slušně vyvinutým smyslem pro spravedlnost, kteří disponují přijatelnou úrovní morálních kvalit, je jistě frustrující sledovat vývoj preferencí stran vyhřívajících se v čele naší politické scény. Přestože se v jejich vedení, minimálně od poloviny devadesátých let, střídá jedna podivná postava za druhou, stále se u moci drží. Po četných aférách, těžce zavánějících samozřejmě nevyšetřenou a neodsouzenou korupcí, tyto (zdánlivě) osamocené "černé ovce" v početném stádu sice (až na výjimky) končí mimo hlavní proud politického dění, avšak preference spolků, z jejichž lůna byli do funkcí vyneseni, se kupodivu jen mírně zhoupnou.

ČSSD pomohla k moci takovým výtečníkům, jakými byli Miloš Zeman (zeptejme se jej, v čích rukou nakonec skutečně skončily stamiliony za zrušení zakázky stavby "Ostravské dálnice", mimochodem přiklepnutou jeho vládou izraelské firmě bez výběrového řízení, připomeňme si podivné zásahy jeho vlády v bankovním systému – převzetí jednoho bankovního domu jiným za více jak sto miliard z rozpočtu státu), nebo třeba expremiér Stanislav Gross (vzpomeňme na jeho zázračné zbohatnutí na akciovém trhu a peníze půjčené od strýce Vika), Jiří Paroubek (proslavený smrtelnou střelbou na oslavě jeho narozenin a zbohatnutím na knize – drtivou většinu jejího nákladu nakonec musela skoupit jediná osoba). Vzpomeňme na vysokého úředníka z řad této strany odsouzeného za plánování vraždy novinářky Sabiny Slonkové, zatčeného exministra financí Svobodu (za vytunelování Liberty) a tak dále…

Ani nové tváře nejsou bez poskvrnky. Například Michal Hašek vystudoval práva v jednom malém městečku na Slovensku (myslím, že jeho závěrečná práce se dosud raději nenašla) a proslul svou kumulací funkcí hejtmana, poslance, místopředsedy strany a předsedy asociace krajů. Nejviditelnější "osobností" poslední doby je ale bezkonkurenčně David Rath, jehož příklad jasně odhaluje pozadí financování stran a vlastních kapes jejich pohlavárů.

Také v ODS není situace o nic lepší, i když přímé aféry se obvykle netýkají předsedů strany, ale jejich vlivných přátel, dokonce i ministrů. Jmenujme třeba kauzu nežijících sponzorů v době panování Václava Klause, případ "ProMoPro" spojený s působením ministra Alexandra Vondry (který měl zatoulané finance na evropské předsednictví ČR dle tehdejšího premiéra pečlivě hlídat), exministra Drobila s kauzou financování strany přes zakázky z Fondu životního prostředí či podivné praktiky v přidělování zakázek v hlavním městě řízeném představiteli ODS. Vzpomeňme také na podivné společenství Mirka Topolánka a Marka Dalíka.

Z líhně KDU-ČSL pochází různých známých osobností poněkud méně, ale i odsud byli generováni takoví velikáni, jakými jsou současný ministr financí Miroslav Kalousek (nyní TOP 09) nebo třeba všem dobře známý Jiří Čunek, trestně stíhaná poslankyně Vlasta Parkanová (také nyní TOP 09) nebo třeba bývalý náměstek ministra obrany Kopřiva.

Politické strany totiž musí na každé volby do Parlamentu ČR někde sehnat kolem jedné miliardy korun. Tak velké peníze od sponzorů jsou pro ně samozřejmě zavazující. Navíc jsou velikánským pokušením pro ty, kteří je přebírají. Ptejme se: Je třeba tolik utrácet za volby?

Jinou formou ovlivňování státní správy a samospráv je přímá korupce, věcná, finanční a personální (ta poslední obvykle poslouží k ovlivňování ve sféře veřejných zakázek).

Členské základny parlamentních stran nejeví známky pohybu k obnově morálních hodnot a skutečných demokratických principů v jednání uvnitř sebe samých, generují tedy do vysokých funkcí stále stejné typy lidí, protože ti kvalitní buď zůstávají v povzdálí, nebo bývají různými způsoby eliminováni, nebo politiku raději opouštějí. Personální, morální a intelektuální bídu stran skvěle representují takové celebrity, jakými jsou například Lubomír Zaorálek (ČSSD – místopředseda sněmovny), Pavel Suchánek (ODS – předseda hospodářského výboru sněmovny, jehož vysokoškolská diplomka o víně mnohé odborníky "oslnila"), Jan Babák (finanční "expert" VV se porval v baru), Miroslav Ransdorf (KSČM – prý notně zadlužený europoslanec) a mnoho jiných.

Jistě se napříč politickým spektrem shodneme, že je třeba s tím nepořádkem něco udělat, a to rychle a účinně. Agentury zjišťující smýšlení veřejnosti o politických stranách či jejich osobnostech však kupodivu vydávají neuvěřitelné výsledky. Preference uskupení, které jednoznačně mohou za všechnu tu bídu a generování společenské špíny, jasně převyšují ty, které přisuzují neparlamentním subjektům.

Čtete-li české noviny, jejichž stránky obvykle plní aféra za aférou, nabýváte klamného dojmu, že alespoň někteří novináři mají nějakou snahu poukazovat na četné zlořády, a tudíž se snaží o posun společnosti správným směrem. Ve skutečnosti však praktikují pro naši zemi velmi neblahý trend "volby menšího zla", které jednou nalézají u ČSSD a jindy zase u ODS či TOP 09. "Veverky" a jejich odštěpky však již definitivně odepsali a KSČM hluboce vězí v dogmatech ze své šílené minulosti.

V televizích je praxe obdobná. Zdá se proto, že ze žurnalistických a filosofických škol vycházejí absolventi, jejichž hlavní výbavou jsou stereotypy vybudované někde v totalitní minulosti, kombinované s ekonomickými kalkuly moderní doby. Evidentní je nedostatek základní filosofické výbavy, absence dlouhodobých vizí a výrazný příklon k manipulativnímu chování.

Neblahým důsledkem extrémní provázanosti byznysu, politiky a tvůrců programové náplně sdělovacích prostředků je velmi chabá a navíc značně přehlíživá informovanost o dění v neparlamentních stranách. Některé z nich však mohou v této beznadějné bažině vybudovat alespoň ostrůvek solidnosti a povzbudit naše naděje.

Novináři však občany České republiky buď úmyslně (z vlastního přesvědčení či ekonomických důvodů), nebo neúmyslně (kvůli vlastní sporé filosofické výbavě) udržují v solidní neinformovanosti. Málo skrývanou podporou velkých stran si zároveň pěstují aférový byznys důležitý pro náklady novin či uplatnění televizních zpráv. Následně pak udiveně komentují, jak ve společnosti roste rezignace, smíření s bezprávím či zlořády a extrémní nálady. O tomto nebezpečném trendu jasně svědčí výsledky testovacích voleb mezi studenty středních škol a také opětovný rozmach zatím neškodného hospodského brblání.

Za neblahý stav atmosféry ve společnosti je třeba vinit pevné konglomeráty "elit" vládnoucích po roce 1989, důležitých osobností současného hospodářského (i kulturního) života a vládců nad hromadnými sdělovacími prostředky. Ti všichni se často neoprostili od zvyků a myšlenkových stereotypů, které byly společnosti vnuceny totalitními vládami během II. světové války a po ní. Bohužel, takto vybavení lidé veřejné mínění dosud úspěšně manipulují.

V těchto podmínkách se daří jen ojediněle proniknout přes umně vybudovaná společenství tmelená kolotočem velkých peněz a vzájemně výhodné závislosti. Daří se to sporadicky jen na některých úrovních komunální sféry a ojediněle i při výběru senátorů. Tyto příklady však ukazují, že bídu naší politické scény a jejích aktérů lze přece jen v rámci voleb úspěšně řešit.

Je nám jasné, že z parlamentních politických stran nemůže vzejít nic, co by společnost vedlo k nápravě věcí. Z klubka hadů může vylézt jedině had - nebo jeho slouha. Nezaslouží si tedy ani jeden náš hlas. Volba nám třeba i zatím neznámé, sdělovacími prostředky ignorované strany (která se navíc nezaštiťuje cizími miliony) je tedy mnohem nadějnější.

Autor je člen předsednictva Konzervativní strany