Žijeme na vesnici, a tak jsou nám kulturní zážitky vzácné. Když tedy minulý týden naše autobusová zastávka zoranžověla kompaktní stěnou plakátů zvoucích na páteční mítink ČSSD v okresním městě, neodolal jsem – Ne, nejsem úchyl, rád pouze sleduji věci podivuhodné. A ctím také moudré heslo předků „poznej svého nepřítele“. Dám si tam po soudružském způsobu párek a nějaké to pivko, čímž zevnitř autenticky splynu s davem, abych tak důkladně posoudil jeho podivuhodné motivy. A cirkus byl – poklidný, slušný … a tragikomický.

Jak jsem očekával, ač už nejsem nejmladší, ti starší jsou zde stále ve většině. Zvláště krytá zahrádka s výhledem na pódium je totálně zaplněná - … no, jak říci kým, v dnešní době plné problémů mobbingových, genderových, všelijak menšinových … seniory? Oprávněně se přece ale mnozí z nich už ozvali, že nejsou všichni stejní. Ne, tohle je jenom výběr z nich, zahrádka byla zkrátka zaplněna starými komunisty, až i ty stoly málem rudly rozpaky…

Pátrám raději tedy, kde bych si mohl vybrat alespoň malou část toho, oč budu v budoucnu pravděpodobně díky těmto lidem tady připraven – a s uspokojením sleduji, že u dotyčného stánku je poloprázdno. Maximálně 5 piv na osobu, hlásá propiskou improvizovaný nápis na pípě. Už tahám peněženku, když se dovídám, že pivo je za žeton po devíti korunách o dva stánky dál – tam ústí fronta táhnoucí se téměř do nedohledna. S úžasem sleduji, jak starci o holích, korpulentní důchodkyně, lidé vetší a životem poznamenaní, pospolu se zjevy všech věků a kategorií způsobně neustále noví a noví doplňují řadu zezadu… Na pódium se navíc cpe Michal David, který mě přiváděl od smíchu k zuřivosti už před třiceti lety, takže prchám zatím raději z oranžového náměstí někam, kde si pivo zaplatím.

Vracím se právě včas: socialistická hvězda právě končí a nabíhá konferenciér, aby ohlásil místního oranžového koně Škromacha – ten s mazáckými gesty a la jeho šéf bodře zdraví „své“ publikum. Následuje uvítání vzácného hosta z Rakouska, tamějšího růžového předsedy SPÖ a nyní i spolkového kancléře Wernera Faymanna s paní tlumočnicí. Východní němčině se dá rozumět dobře – Arbeit, Arbeiter, Arbeitsgeber – kurz zu sagen, všem všechno dáme, co budou chtít, budete se mít, tisíckrát líp. „Scheisse!“ zazní na to z davu. Tlumočnice znachověla. Poblednuvší spojenec ze zahraničí hovoří dál, když tu náhle konferenciér nemilosrdně ho přeruší, že pozor, pardon, právě přišel i nejdůležitější host, pan Jiří Paroubek: ten na pódium vpluje jak žralok do svého domovského zálivu, zkoprnělému bratru ve zbrani věnuje pozdrav okázale srdečný, soudruhovi soudružský, davu zpytavý. Než chudák rakouský sociální demokrat doblekotá svoje penzum frází, stačí si pravděpodobný budoucí předseda české vlády prohlédnout snad každého, kdo se nachází na dohod vajíčkem.

Má proč … Opilec s dlouhými vlasy vrhá se s hrubými výkřiky pod pódium. Předseda s místopředsedou ho registrují velice dobře, ač profesionálně urputně upírají pohledy do všech těch ostatních příznivců za ním. Na hrubý pytel přistává však vzápětí stejnorodá záplata, mánička ustupuje se smíchem dobrovolně pokérovanému postaršímu vysušenci, nijak obzvláště disponovanému, zjevně ale odhodlanému udělat pro obranu svého předsedy všechno. „Ale pendrek,“ říká jakási čilá důchodkyně na jednu z Paroubkových frází, odjinud zazní zase souhlasný výkřik.

Paroubka bedlivě pohledem rentgenuji a dobře tak vidím, že totéž dělá i on s námi. A nejen jeho, i Škromachovy oči čile těkají po davu, jako by jen čekaly, co se z toho proboha vyvrbí. Předseda ČSSD hovoří dlouho. Užívá k tomu všech sofistických fíglů, které staří Řekové vymysleli. S uznáním hledím, jak své hity typu podpory bezplatného zdravotnictví či neomezené nemocenské přesnými zámlkami plynule ladí se souhlasnými reakcemi lumpenproletářské části davu. Je vidět, že kromě nějakých brachiálních útoků nemusí se tu ničeho vážného obávat, jak by mu to hrozilo v televizních diskusích s jinými profesionály. Támhle těm „mladým naivním lidem“ s transparentem o hrozbě řecké cesty chytře oponuje argumentem, že tu zemi do této situace přivedla minulá vláda tamější strany „srovnatelné s ODS“ – nikdo zjevně nemá tušení, jak to v tom Řecku s vládou vlastně bylo, takže nezbývá než jen dál čumět a naslouchat...

Ostré výpady průběžně pan předseda mixuje s tezemi z volebního programu jeho strany, běží po řetězcích svých myšlenek, vždycky se pak zase vrátí ke klubku. Zmiňuje čarodějnice, ale o komunistech tu mluví nějak méně, neurčitě. Neopomene vytáhnout ani prastaré hříchy ODS, o Klausovi však ani slovo. Nejvíc nadává na Íčko. Přemýšlím, je-li lepším rétorem či autorem – Paroubkovy články totiž, jak víme, bez ohledu na jejich obsah jisté literární dovednosti nepostrádají. Ano, je lepším autorem - jako rétor obratně používá většinou jen řeč publika, jež ani jeho, ani žádné jiné články nejspíš nečte…

Řekl bych, že nakonec mi tu kousek oné kultury poskytl Drupi – obzvláště na závěr se pochlapil a nechal mě vzpomenout na doby, kdy jsme v černobílé televizi oceňovali jeho zalátanou košili. Zatímco jsme ho ale poslouchali, v zákulisí vytvořila se podívaná ještě italštější: pod schůdky začala se formovat skupinka podivuhodného složení: nejprve Jiří Škromach. Vystoupil ze stanu a vstřícně se rozhlížel, se kterým plebejcem družně by snad pokecal o oranžových zítřcích; žádný takový se však neobjevil, a tak se uvážlivě uchýlil ke schůdkům, dunícím právě písní Sereno e, mezi své nižší soukmenovce. Za ním postává v tmavých brýlích, s nezbytnou kšiltovkou Michal David, je tam i Jiří Krampol. A pohleďme, támhle opírá své břicho přes zábradlí i sám Paroubek, žoviálně, s pohledy občas jakoby až za pomíjivé obzory časů a prostorů, někam daleko a vysoko nad naši radnici, superstar se vším všudy, stále s očima lišky, jaké jsem je viděl už tam na pódiu. Zase přemýšlím nad nepopiratelným charismatem tohoto někdejšího ředitele hospod, jenž dokáže tak dobře lidi ovládat.

Píseň konečně končí a skvadra se hotoví postoupit, když rozdovádění muzikanti nenechávají si pódiu vzít a chutě spouštějí další kousek – Paroubek svalil břicho přes zábradlí ještě níž a předvedl praktickou lekci sebeovládání, Škromach se zatvářil jak Valach na pytláckém pychu. Platíme raději, je dopito, pojedeme domů kulturně již obohaceni dostatečně. Jdeme ale ještě načerpat poslední dojmy do kotle. Na vteřinu v životě pocítím sympatie k Michalu Davidovi, když ho tam znenáhla vidím vařit s Drupim, pupkáčům tam vzadu nezájem.

Konferenciér konečně povolává na jeviště několik místních růžových kandidátů. Seřazeni jaksi nesouměrně, příliš blízko hlavního mikrofonu, vyzval je snaživý moderátor k mírnému odstoupení – „do řady, prosím…“ Symbolické. I sám Škromach, který na kraji vyčníval nejvíc, neopomenul to jaksi glosovat do ucha svého úpěnlivě se tvářícího soudruha po pravici. A ještě jednou tedy málem fanfára a Jiří Paroubek přichází před uctivě našponované sociální demokraty, klidný, spokojený a již stručný - takže už jen dál a víc a líp a všem a nashledanou v lepších časech.

Definitivně prcháme ze zrůžovělého náměstí. Popohání nás v tom další píseň Michala Davida. Míjím obličeje a nechápu – bedlivě si je prohlížím: napadá mě slovo „kostel“.

„Bolí mě z toho hlava,“ konstatovala žena, když jsme už konečně procházeli pokojným tržištěm, daleko od cirkusu. Kolik krásných, úplně normálních tváří tady! Moje hlava, zpitomělá jak po školení, byla na tom ještě hůř - koncentrovaným náporem tak intenzivní oranžové záře nejspíš mi bohužel nějak zmutovala, přímo tím žárem zrudla, neboť z archivu vzpomínek vytvořila - k veliké mojí hrůze – pouze parafrázovaný citát z Julia Fučíka: „Lidé, bděte už, proboha!“