17.9.2019 | Svátek má Naděžda


POLITIKA: Jak ohlídat prezidenty

31.7.2019

Žaloba není řešení. Měli bychom uvažovat, jak posílit odpovědnost prezidentského úřadu

Letní nekonečná sága výměny ministra kultury pochopitelně posílila volání po sesazení prezidenta. A to bylo, byť jakýmsi půlkrokem, vyslyšeno, neboť Senát posunul návrh připravený skupinou senátorů kolem Václava Lásky do Poslanecké sněmovny. Kde také podle všeho skončí, poněvadž potřebná většina 120 a více hlasů se pro něj patrně nenajde. Láska a spol. k celé věci navíc přistoupili dost nešikovně, metodou pejsek a kočička pečou dort, a do „žalobního hrnce“ naházeli skoro vše, co jim přišlo na mysl. Možná v naději, že si Ústavní soud, pokud by žaloba doputovala až k němu, bude moci něco chutného (použitelného) „vyzobnout“.

Stěží proveditelný krok

Sesazení prezidenta pro porušení ústavy je ve všech demokratických zemích zpravidla procedurou náročnou jak na vyvolání, tak na uskutečnění. Nikoliv náhodou proto v Evropě zatím existuje pouze jeden případ, kdy byla dotažena do konce – v roce 2004 v Litvě. Rolandas Paksas, někdejší premiér, primátor hlavního města Vilniusu a ještě předtím sportovní akrobatický pilot, se na přelomu let 2002/2003 pomocí populistické kampaně chopil prezidentského úřadu. Jeho sok, stávající prezident Valdas Adamkus, jenž se po pádu komunismu do Litvy vrátil z americké emigrace, skoro žádnou kampaň nevedl, neb trochu naivně očekával, že voliči sami ocení jeho pětileté působení ve funkci.

Paksas si svou kampaň, kam zapojil i vrtulník, mohl dovolit též díky movitému sponzorovi, ruskému obchodníkovi se zbraněmi Juriji Borisovovi. Nedlouho po zvolení se ale ukázalo, že mu Paksas neoprávněně udělil litevské občanství, poskytl mu tajné informace a také protežoval okruh svých známých při privatizaci. Vyšlo to najevo i díky litevské tajné službě, jež pravděpodobně provedla řízený únik informací. Složitá procedura dospěla do finále na jaře 2004, kdy po dobrozdání ústavního soudu Paksase sesadil parlament, leč velmi těsnou většinou. Ale Paksas si celou dobu stěžoval, že jde o politicky motivovaný proces. Pak založil pravicově populistickou stranu, s níž dokázal proniknout nejen do litevského, ale i Evropského parlamentu. Paksasův příběh výmluvně naznačuje, že v případě trestního řízení či v případě porušení ústavy asi nelze vůči politikovi udržet čistou právní linii. Každý obviněný začne, nehledě na věcnou podstatu, hovořit o zpolitizovanosti. A má tudíž šanci opřít se o okruh voličů, již jeho interpretaci věří. Známe to i od nás, a nejen kvůli Andreji Babišovi.

Díky postoji voličů ustál pokus o sesazení rumunský prezident Traian Băsescu, jenž se po svém zvolení v přímých volbách na sklonku roku 2004 nehodlal spokojit s převážně jen reprezentativní rolí. Jeho snahy přímo ovlivňovat vládní politiku vedly ke konfliktu, který skončil jeho obviněním z porušení ústavy. A byť ústavní soud nic takového neshledal, parlament přesto dle ústavy mohl Băsesca sesadit, což učinil. Leč rumunský ústavní řád navíc vyžaduje potvrzení prezidentova sesazení v referendu. V květnu 2007 se ale k urnám dostavili hlavně Băsecsovi příznivci, již prezidenta podpořili skoro 75 procenty hlasů. Nicméně volební účast nepřekročila 50 procent, a referendum bylo tedy neplatné. Băsescu se ale vrátil do úřadu, jelikož neplatné referendum přece nemohlo stvrdit jeho sesazení, ať už by dopadlo jakkoli. Během druhého Băsescova volebního období se pak v roce 2012 celá situace zhruba zopakovala.

Frajer Charles de Gaulle

Uvedené příklady zrcadlí jeden širší problém: chabou odpovědnost přímo volených prezidentů. Konkrétně za českého prezidenta v kontrasignovaných pravomocech odpovídá vláda. Tu lze sesadit vyslovením nedůvěry, ale u prezidentů nic podobného vlastně neexistuje. Zpravidla jen ústavní žaloba, tedy v podstatě trestní, nikoliv politický nástroj.

Francouzský prezident Charles de Gaulle, faktický zakladatel poloprezidentského režimu, si dokázal hlasování o důvěře sám zařídit. Když cítil, že jeho podpora ve společnosti klesá, inicioval v roce 1969 referendum o reformě Senátu, které však pojal jako hlasování o důvěře lidu v prezidenta. Když jím navrhované změny neprošly, odstoupil, byť dle ústavy nemusel. Avšak málokdo je takový frajer jako de Gaulle.

Určité země umožňují hlavně na lokální úrovni tzv. recall neboli odvolání politika z funkce speciálním hlasováním. V některých státech USA lze tak zbavit úřadu i guvernéra čili de facto prezidenta daného státu unie. V celé historii USA k tomu však zatím došlo jen dvakrát, v roce 1921 v Severní Dakotě a v roce 2003 v Kalifornii, kdy se novým guvernérem v hlasování souběžném s tím odvolávacím stal „Terminátor“ Arnold Schwarzenegger.

U nás si téma „recallu“ přivlastnil Tomio Okamura, čímž ho zároveň takříkajíc zazdil. Avšak uvažování o způsobech, jak posílit ústavní odpovědnost prezidenta (ve smyslu analogie s nedůvěrou vyslovovanou vládě), by asi mělo mít přednost před dumáním o zavedení nějakých lhůt.

Autor je politolog

LN, 29.7.2019



Advantage Consulting, s.r.o.
ELEKTRONIK - JUNIOR

Advantage Consulting, s.r.o.
Jihomoravský kraj
nabízený plat: 30 000 - 35 000 Kč






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.