To je otázka, která se vyskytuje v médiích čím dál tím častěji a její kořeny, kromě nechuti prezidenta plnit své povinnosti a jeho odmítavým postojům k Evropské unii, euru a naopak vstřícným postojům k Rusku atd., lze odvozovat i z jeho klesající popularity: Podle agentury STEM klesla jen v říjnu z 64 procentních bodů na 59. A podle stejné agentury, která provedla průzkum pro Českou televizi, polovina dotázaných uvedla, že prezident přímo poškozuje dobré jméno České republiky v cizině a sedmdesáti procentům občanů se prezidentovo vystupování nelíbí.

A to tato čísla byla zveřejněna dříve, než došlo ke konfliktu s europoslancem Danielem Cohnem-Benditem, než odmítl odpovědět na dotazy nejčtenějšího amerického deníku Herald Tribune a než jeho chování začaly kriticky soustavněji rozebírat zahraniční média.

První, kdo vyslovil možnost odvolat prezidenta Václava Klause z úřadu, byl již před čtyřmi lety lidovecký senátor Zdeněk Bárta, když prezident odmítl navrhnout kandidáty do neúplného Ústavního soudu. Tehdy bylo poprvé zřejmé, že si Václav Klaus chce vykládat ústavu po svém a obsazovat důležité úřady svými lidmi, a tím měnit obsah náplně funkce prezidenta.

Po jeho druhém zvolení v roce 2008 – jak řada komentátorů předem varovala – jeho aktivistická role se ještě zvýraznila, a proto se začaly o impeachmentu, tedy procesu o odvolání Václava Klause, zmiňovat i další osobnosti. Nejprve historik Petr Placák v Lidových novinách, později 29. listopadu ministr školství za zelené Ondřej Liška v rozhovoru pro Právo kvůli tomu, že prezident není ochoten se podvolit vůli vlády v případě souhlasu obou komor s Lisabonskou smlouvou, 1. prosince rovněž v Právu člen Rady pro Českou televizi Petr Uhl v článku Jak se zbavit prezidenta a známý aktivista Jan Šinágl dokonce na svém portálu uveřejnil dne 8. prosince petici za odvolání Václava Klause.

Základní otázka ale zní jinak: Lze vůbec v České republice odvolat prezidenta?

Teoreticky lze, starší ročníky se pamatují, jak Gustáv Husák zorganizoval odvolání starého a nemocného prezidenta generála Ludvíka Svobody. Prezidentské funkční období bylo ukončeno na základě pro tento účel přijatého ústavního zákona č. 50/75 Sb. v roce 1975.

Nyní se tak může stát pouze na základě podání státní žaloby na prezidenta pro velezradu Ústavnímu soudu. Další možnost je, že by se sněmovna a senát usnesly, že prezident nemůže svůj úřad vykonávat ze závažných důvodů, ale ústava takové důvody nevymezuje a ani nemůže. Sankce do ústavy nepatří.

Petr Uhl navrhoval, že takovým důvodem by mohla být prohlubující se psychická indispozice, jež vyvolává jeho otevřený a trvalý odpor k jeho povinnostem. O odvolání z těchto důvodů rozhodují obě komory parlamentu nadpoloviční většinou při účasti třetiny svých členů.

Přestože uvedené počty odvolání usnadňují, prakticky je něco takového velmi těžko představitelné.

Profesor Vojtěch Cepl, jeden z autorů současné ústavy, hru na odvolávání prezidenta považuje za národní folklór a dodává: „Sankce musí být vždy přiměřená, a protože v poslední době jsem zastáncem alternativních trestů, navrhuji odsoudit Václava Klause k úklidu na Hradě.”

Jedno je ale zřejmé: Česká republika není jen země, kde žijí Češi, je to i země, na kterou se dívají jiní a podle našeho chování ji posuzují. A protože existence všech malých zemí není nikdy jistotou, ale vždycky otázkou, sázkou, rizikem (Milan Kundera), znamená takové chování prezidenta i ohrožení naší existence, a to je vskutku vážný problém. Folklór impeachmentu je jen lidovým vyjádřením tohoto pocitu.

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel