Kromě bolesti a zármutku, který pociťují příbuzní mrtvého a my s nimi, je třeba, aby se politici zamysleli, zda armádě dávají vše potřebné k úspěchu v bojových misích, na něž vojáky posílají.

Jistěže tento případ umocní i hlasy, které volají po snížení naší vojenské přítomnosti v zahraničí nechápajíce, že proti terorismu je nutné bojovat co nejdále od našich hranic.

Že zesílí i hlasy k ukončení mise v této zemi je nabíledni. Důležité je, aby převládl zdravý rozum při hodnocení, jak dál.

Lze Tálibán vojensky porazit? Bude kdy v Afghánistánu vybudována demokracie západního stylu? Zbaví se místní populace pěstování opiového máku, mnohdy jediné obživy, jehož každoroční produkce asi sedmi tisíc tun bohatě zásobuje narkomany po celém světě? Budou se kmenoví vůdci, parazitující na této produkci, chtít vzdát bohatství a moci, která jim z toho plyne? Na všechny otázky musím bohužel odpovědět – spíše NE.

Je pro nás životně důležité, aby Tálibán přestal být jednou z bašt islámského terorismu? Mělo by západní společenství v tomto úsilí vyhrát? Měl by se Afghánistán stát stabilní zemí, která nebude zdrojem mezinárodního ohrožení? Jednoznačně ANO. Na tyto otázky se však mnohem snáz odpovídá, jejich praktické naplnění, podaří-li se, bude velmi těžké. A bude stát ještě mnoho obětí, včetně těch nejcennějších.

Pokud nezískáme srdce Afghánců důslednou mírovou obnovou, nepomůžeme vytvořit státu loajální a výkonné ozbrojené síly, nezkorumpovanou policii a vojenskou silou na místě, nepřivedeme-li Tálibán a všechny odbojné kmenové vůdce k jednacímu stolu a v zemi neuspějeme, pak byly všechny dosavadní oběti zbytečné.

NATO ztratí vojenskou kredibilitu. Země opět upadne do náboženského tmářství, do kterého se dostala po porážce Sovětů Tálibánem, stvořeným pákistánskou rozvědkou s pomocí saúdskoarabských peněz a amerických zbraní.

Proruská vláda tehdy byla svržena a Tálibán se dostal k moci. Americký strategický cíl porazit SSSR byl naplněn, USA ztratily o zemi zájem. To bylo na začátku 90. let minulého století. A co bylo na konci? Usáma, výcvikové tábory al-Kajdá a 11. září 2001.

Je jistě správné a legitimní, aby se v parlamentu vedly diskuse o naší vojenské účasti v zahraničí, o té afghánské především. S mezinárodní prestiží, již naše země v tomto ohledu zaslouženě požívá, jde ruku v ruce velmi vážná politická odpovědnost za to, že český voják je pro boj maximálně dobře vycvičen a vyzbrojen.

Pokud přijde o to nejcennější, což se ve válce stává, pak musí politici a velení armády mít čisté svědomí, že pro jeho přípravu udělali i nemožné. Lze toho ale docílit, když se z resortu obrany stala rozpočtová rezerva země?

Chtěl bych připomenout, že u vstupní brány do NATO jsme se zavázali ke dvěma procentům výdajů HDP na armádu, zatímco dnešní realita je o čtvrtinu nižší s nejistými výhledy do budoucnosti. A to tehdy ještě zdaleka neprobíhala alianční mise v Afghánistánu. Je možné, že ani obrněný transportér, jejichž zavedení do armády se neúměrně protahuje, by život vojákovi nezachránil, ale…

Nasazení vojáků v rámci ochrany provinčního rekonstrukčního týmu v oblasti Logar není klasickou bojovou operací, jako bude další vyslání speciálních sil z Prostějova. To neznamená, že není tak nebezpečné.

Opak může být pravdou. Tito vojáci se pohybují mezi civilním obyvatelstvem ve vesnicích a městech, kdy nemůžou nikdy vědět, kde se skrývá nepřítel, jenž neváhá použít všech prostředků, včetně sebevražedných atentátů.

Právo, 3.5.2008

Autor je bývalý náčelník vojenské zpravodajské služby, působí nyní jako bezpečnostní poradce