Prezidenta Miloše Zemana je všude plno. Jenom ve středu 19. listopadu stihl tři tiskové konference. Tomu předcházela cesta do Číny, při níž Zeman okázale přešel lidskoprávní témata, návrat do vlasti letadlem mocné finanční skupiny, předávání státních vyznamenání 28. října i řadě kontroverzních osobností, vulgarity v Hovorech z Lán, útok na Pussy Riot, polemika s ruskými ochránci lidských práv, výměna invektiv s oponenty u příležitosti výročí 17. listopadu a zničehonic Hradem zveřejněná informace o pozvání světových státníků, včetně ruského prezidenta Putina, do České republiky na lednové oslavy osvobození koncentračního tábora Osvětim.

Semlelo se toho ale ještě víc. Zeman jako by se předháněl se svým předchůdcem Václavem Klausem v tom, kdo zaplní větší část novin, rozhlasového a televizního zpravodajství. Jedna věc se mu podařila: vyhnal spoustu lidí do ulic – ti slušnější přišli s červenými kartami, nevychovanci s vajíčky. Shromáždila se i skupinka Zemanovým věrných, která však má ještě řadu dalších stoupenců na sociálních sítích.

Jsi pro Zemana, nebo proti němu? Skoro každý je postaven před toto dilema a skoro každý má potřebu se zařadit. Sociologické výzkumy jsem zatím nezaznamenal, tak tipuji výsledek – tradičně – půl na půl. A to je špatně. Prezident začal přilévat do ohně olej rovnou po litrech a my kolem vatry vesele křepčíme. Společnost je rozdělená ještě víc než za Paroubka s Topolánkem.

Přitom každému, kdo si po chvílích vzrušení dopřeje studenou sprchu, musí být jasné, že z tohoto stavu nic dobrého nevzejde. Proč ale Miloš Zeman tuto spirálu nenávisti a nepochopení roztočil? Kdysi sliboval být spojujícím prezidentem všech, dnes si libuje jen ve společnosti svých nejvěrnějších.

Můžeme jen spekulovat. Podezření, že pracuje na zakázku „zvnějšku“, mi připadá za vlasy přitažené. Miloš Zeman nemá náturu slouhy. Jde o unikátní osobnost, hrdou, ba ješitnou. Má za sebou statečnost z týdnů před listopadem 89, programovou práci pro Občanské fórum, vytažení sociální demokracie do první ligy, řízení levicové vlády, která přes obludnou opoziční smlouvu s ODS odvedla i kus slušné práce, a v neposlední řadě vítězství v první přímé prezidentské volbě.

Možná se Zeman nudí. Možná využívá chvil, kdy se nic moc neděje, aby na sebe upoutal pozornost. Druhdy pomáhal v demontáži Nečasovy vlády, kočíroval Rusnokův kabinet, účastnil se tahanic v ČSSD. Teď nastal až nezvyklý pokoj. Sobotkova vláda je vcelku úspěšná, pravicová opozice slabá, situace v ČSSD se uklidnila.

Emoce budí leda krize na Ukrajině. Na jejich rozdmýchání se Zeman některými výroky podílel. Zajímavé jsou jeho hrátky s volyňskými Čechy. Na západě Ukrajiny je klid, nehrozí tam boje, ani vzestup ruského vlivu. Repatriace, jakkoliv by možná některé rodiny potěšila, by mohla být zneužita zahraničněpoliticky i vnitropoliticky.

Jako další příležitost pro upoutání pozornosti si pak Zeman vybral právě lidská práva, přístup k nimž jej vymezuje vůči havlovsko-schwarzenbergovskému táboru.

Paralelně Zeman vstupuje do dílčích kauz domácí politiky, například do sporu svých oblíbenců z ANO a ČSSD Andreje Babiše a Svatopluka Němečka.

Co když ale nejde o zahánění nudy? Zeman je vzdělaný člověk, má jistě spoustu zálib. Nepohání jej spíše jeho ego, touha postavit si pomník, zapsat se do dějin – ČR, Evropy, světa...? Proč být vnímaný vlažně, když na pozadí konfliktů se může stát pro své věrné doma doslova modlou? Proč se nepokusit získat důvěru Američanů podporou boje s terorismem, Izraelců podporou v konfliktu s Araby, Rusů podporou jejich ukrajinského angažmá i Číny slovy chvály na adresu jejích vnitřních poměrů – a pak zkusit hrát roli smiřovatele, jenž ve světě umí vyjít s každým?

Čím dál víc se zdá, že Miloš Zeman není k zastavení. Ani umírněnými protesty, ani hloupými fyzickými útoky. Ke zklidnění atmosféry může vést pouze přecházení prezidentových excesů mlčením. Ústava mu nepřidělila významnou roli. To, že je ho všude plno, je dáno dychtěním médií i veřejnosti, co ještě řekne a provede. Pro exhibicionisty je nejtěžší trestem, když si jich nikdo nevšímá. Sejde z očí, sejde z mysli. V zájmu sebezáchovy bychom se tohoto rčení měli držet.