Oslava čtvrtstoletí Občanské demokratické strany známé pod značkou ODS nemohla být jiná než rozpačitá. Její v mnoha směrech nepřesvědčivé výkony způsobily poslední volební porážku a odehnaly většinu jejích voličů.

Dnes jsou její preference na deseti procentech a o tom, jestli se jí podaří resuscitovat do pozice lídra na pravici, se mohou vést spory. Přesto člověk nemusí být příznivcem pravice, aby přiznal, že se ODS stala jednou ze dvou stran, na kterých stojí celý polistopadový systém.

Vyhrála čtvery volby a vedla tedy čtyři různé vlády, i když dvě z nich skončily předčasně. Stejnou bilanci nemá strana v žádné ze zemí, které se v roce 1989 osvobodily z komunistického jha. Z existujících partají se tomu blíží maďarský Fidész, slovenský Smer a také tuzemská sociální demokracie. Tyto strany zatím vyhrály troje volby.

ODS a sociální demokracii člověk opravdu nemusí mít rád a dalo by se předpokládat, že takových lidí je většina. Přesto dosud tvoří páteř zdejšího politického systému. Od vzniku České republiky nevládl v zemi někdo jiný, jen šlo o to, kdo se k nim přidá. I když se v posledních letech prosadily protestní strany Věci veřejné a ANO, za partnera si musely vybrat jednoho z klasických dinosaurů.

Zajímavější než politický profil tradičních stran jsou jejich sociologické základy. Odmysleme si kariéristy a pak je zcela jasné, že ODS vznikla tím, že převzala většinu příznivců Občanského fóra, ze kterých se Václavu Klausovi podařilo vytvořit akceschopnou stranu.

To znamená, že Klaus nebyl tvůrcem strany, ale jen schopným manažerem probíhajícího politického vývoje. Strana se tedy obejde i bez něho.

Logiku polistopadového vývoje pak doplnila obnova ČSSD, kterou zase Miloš Zeman nabídl jako prostor pro rehabilitaci mnohých bývalých komunistů. Tím vytvořil i její vnitřní rozpor, protože mnoho bývalých považuje svou politickou kariéru za příležitost rehabilitovat celý komunistický režim.

Teď zbývá na první pohled jen otázka, jestli se stejný politický vzorec udrží i po příštích volbách. Jde ovšem o přístup, který zůstává hodně na povrchu. Nezáleží přece v první řadě na tom, jestli obě velké strany udrží svou dominanci, ale jak se vypořádají s vnitřní krizí, která má rozhodnout, jestli půjdou použít i v budoucnosti. To se po dvou obdobích ve vládě týká zvláště ODS.

Není hlavním úkolem překonat dědictví korupčníků, kteří ji v minulých dobách do značné míry ovládli, protože to je běžná komplikace ve všech postkomunistických zemích.

Musí však konečně vyřešit sporné dědictví Václava Klause, který se snažil otevřené a liberální straně vštípit nacionalismus a protievropské smýšlení. Její voliči tento trend spíše tolerovali, než by z něj byli bůhvíjak nadšení.

Současné vedení ODS se však vůči protievropskému trendu, který vznikl jako vrtoch samolibého státníka, nechce a především neodvažuje vymezovat, protože strana bojuje o přežití a protievropská je najednou většina tuzemských voličů. Negativní vztah k Evropě ovšem stojí v nápadném rozporu se základy strany, která nemůže zůstat na výsluní, pokud úplně zapomene, jak vznikla.

Získat voliče tím, že vytáhnu proti převládajícím předsudkům – tak zní pro ODS úkol na začátek nového čtvrtstoletí.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus